Zdeněk Ryšavý
Skupina Romů brání Ukrajinu před ruskou agresí ve 128. samostatné horské útočné zakarpatské brigádě. I když se na ně nevztahovala mobilizace, dobrovolně nastoupili k armádě, aby bránili svou vlast.
“Když jsme s osmi kamarády přišli na Svaljavský vojenský komisariát, úředník dlouho nemohl pochopit, co vlastně chceme,” vypráví serveru Ukrajinská pravda Michajlo Tytyčko, přezdívaný Baron. Armádní úředníci nakonec pochopili, že Romové se dobrovolně hlásí k obraně Ukrajiny.
“Válka v roce 2014 byla pro mě jako blesk z čistého nebe. Když jsem viděl, co se děje po 24. únoru, uvědomil jsem si, že musím jít. Když ne první den, tak další den, ale musím. Každý musí. Proto jsem shromáždil chlapce a zeptal se jich, kdo půjde se mnou. Přihlásilo se dalších osm lidí,” vypráví Michajlo, který je v romské komunitě ve Svaljavě, kde žije asi dva tisíce Romů, nespornou autoritou.
Michajlo se narodil v Kazachstánu v roce 1975 a pak se přestěhoval s celou rodinou do Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Základní školu prožil v čistě romské škole ve Svaljavě. Po škole nastoupil na vojenskou službu. Postupně prošel vojenským výcvikem a stal se z něj výsadkář.
Michajlo vystudoval právnickou fakultu a žil v České republice
Potom co přestal sloužit v armádě vystudoval právnickou fakultu, oženil se a přestěhoval se do České republiky, kde se mu narodily dvě dcery. Starší dcera vystudovala Univerzitu Karlovu v Praze. Vztah s prní manželkou s emu rozpadl a on se vrátil do Zakarpatí a znovu se oženil. S druhou manželkou má tři syny, kterým je nyní 5, 7 a 8 let. V Zakarpatí začal podnikat a dařilo se mu.
Založil dokonce romskou organizaci na pomoc romské komunitě. Stal se romskou autoritou a začali se na něj obracet i ukrajinské úřady nebo politici, kteří chtěli s Romy něco vyřídit. “Romové pro ně existovali jen když něco potřebvali. Zvlášť před volbami. To jsme pro ně najednou byli Ukrajinci. Pak se z nás zase stali cikáni,” kritizuje chování ostatních k Romům na Ukrajině.
Jako na otce tří dětí se na něj nevztahovala mobilizace. Zpočátku v jednotce, která měla za úkol opravovat poškozenou techniku, k Romům panovala nedůvěra. “Pořád se báli, že jim něco ukradneme. Přiznali mi to po měsíci, kdy jakmile nás poznali, nedůvěra pominula,” Michajlo Tytyčko.
Michajlo: Máme nepsaný zákon – nebojovat, teď ale musíme bránit svou zem
Později byla s opravářské jednotky vytvořena jednotka bojová a do ní se přihlásilo všech devět Romů. Byli nasazeni přímo do bojů s ruskými agresory. “Neustále na nás stříleli, někdy kazetovou municí. Kuchyň zničili jedním výstřelem. Zpočátku se všichni báli, ale pak si zvykli a strach postupně přešel,” vypráví “Baron”.
“Romové mají nepsaný zákon – nebojovat, vůbec nebrat do ruky zbraně. Ale my tady nejsme cizinci, ale bráníme naši zemi,” dodává. “Vytváříme si zde vlastní historii – ukrajinskou a romskou. Máme vlastní vlajku, a až skončím službu, vezmu si s sebou pár věcí, které se mnou byly od začátku a založím malé válečné muzeum. Aby lidé věděli, že i Ukrajinu bránili Romové,” vypráví Michajlo Tytyčko.
Vasyl: Nechci, aby ke mně domů přišli Rusové a říkali mi, co mám dělat
Společně s Michajlem slouží nyní i další Romové. Nejstaršímu Vasylovi je 41 let, který se před válkou živil výkupem kovošrotu.
V den ruské invaze, 24. února, byl Vasyl s manželkou a po prvních raketových úderech se rozhodl, že půjde na frontu jako dobrovolník. „Nechci, aby ke mně domů přišli Rusové a říkali mi, co mám dělat,“ vysvětluje své rozhodnutí Vasyl, který má velkou rodinu a je už přes poměrně nízký věk dědečkem.
Dalšímu Romovi je 31 let a má už pět dětí, pět dcer. “Když Rusko zaútočilo a ve zprávách začali ukazovat ty hrozné záběry, úplně mě to paralyzovalo,” říká Dmytro. “Podíval jsem se na své dcery a rozhodl jsem se, že půjdu na frontu,” dodává Dmytro.
Dvacetiosmiletý Albert z Bílé Cerkve nedaleko Kyjeva pochopil, že se blíží válka, a proto už 15. února odvezl manželku a tři syny ve věku 11, 9 a 7 let do Zakarpatí. ” V Bílé Cerkvi je náš dům hned vedle vojenské základny a 24. února tam došlo k raketovým útokům,” popisuje další romský bojovník.