Lukáš Dobeš, Polina Davydenko
Reportáž z charkovského směru fronty a rozhovor s medičkou Kubou popisuje, jak se během desetileté války proměnilo postavení žen v armádě. Na bachmutském směru operátoři dronů z roty Black Raven přiznávají únavu, ale i neutuchající motivaci.
Čekáme v Charkově na parkovišti nedaleko sídliště Saltivka. Zanedlouho přijede truck, ze kterého vystoupí žena v maskáčích. Má černé, pevně stažené vlasy a v ruce drží smartphone, do kterého neustále mluví. Jakmile zavěsí, představí se jako Kuba. Její kolega Karabin nám podává vychlazenou láhev vody. Je jeden z nejteplejších dnů léta a my si sedáme vedle vybombardované malé sámošky, která vyhořela teprve před dvěma dny. Před vchodem stále polehává místní toulavý pes. Byl nejspíš zvyklý čekat před obchodem na zbytky od prodavaček nebo štědrých kolemjdoucích.
Kuba je bývalá tanečnice a návrhářka. Jako medička je na frontě od vypuknutí války na Donbasu. Službu po roce 2014 a tu za plnohodnotné invaze často odlišuje přestup mezi dobrovolnickými prapory a službou v běžných ozbrojených složkách. Stejný přestup potkal i Kubu. Po zkušenostech z dobrovolnických brigád Hospitalieři a DaVinciho vlci, spoluzakládala zdravotnickou službu Ulf. „Když jsem cítila, že už na Donbase nemám příliš co na práci, rozhodla jsem se z Ulfu vrátit do civilního života. Mediků na tehdejší délku fronty bylo dost. Myslím, že jsem spíš kreativní člověk, nenarodila jsem se s předpoklady k tomu bojovat. Tak to teď někteří rádi říkají, že se tak někdo narodil a jiný ne.“
Během tříleté pauzy od bojů se věnovala módní značce Cubitus Dei a díky vlastní zkušenosti návratu z fronty do běžné společnosti pomohla také rozvíjet Ukrajinské ženské veteránské hnutí a jeho šicí dílnu Veteranka. Hnutí se od začátku protiteroristické operace (ATO), jak Ukrajina oficiálně nazývá první fázi války na východě Ukrajiny od roku 2014, zabývalo prosazováním nejrůznějších ženských otázek v armádě. Jedním z jeho velkých úspěchů je samotné přiznání bojových rolí ženám. „Dřív, byť byla žena sniperkou úplně na linii styku, měla oficiálně zapsanou pozici švadleny nebo kuchařky.“ S tím se neodmyslitelně pojily složitosti, jak ze strany byrokracie, tak ve věci přiznání statusu veteránek.
Kde nestíhá státní zásobování, přichází invence ze zdrojů sesbíraných od dobrovolníků. Fundraising v krizi přinesl paralelní soutěž o pozornost.
Na začátku plnohodnotné invaze vytvořily s členkami ženského veteránského hnutí v Kyjevě štáb rychlé reakce a zásobování. Kuba nicméně po začátku invaze nezůstala v dobrovolnickém hnutí dlouho. Ve svém rozhodování o tom, jestli se má vrátit na frontu, necítila mnoho jiných možností. „Bylo mi jasné, že nemám na výběr. Měla jsem cenné zkušenosti, zažité návyky a obecně porozumění, co je v plnohodnotné válce třeba. Když se délka fronty tak razantně prodloužila, bylo jasné, že profesionální medici v řadách armády nemohou stačit. Budou potřeba další lidi, ostatně jako na všech pozicích v armádě. Vznikla obrovská potřeba učit i úplné základy, třeba jak zacházet s taktickým škrtidlem, jak dát první pomoc sobě nebo svému spolubojovníkovi. Obecně považuji lidi za to nejcennější. I když dostaneme výzbroj, musíme mít vždy i někoho, kdo ji bude umět používat,“ popisuje Kuba.
„Když jsem se vrátila a přešla do ozbrojených sil 92. brigády, dostala jsem funkci dělostřelkyně. Dodnes netuším, jak takové dělo vypadá. Oficiálně mám nyní pozici sanitářky na zdravotnickém středisku,“ směje se Kuba, protože pozice sanitářky příliš neodpovídá její denní realitě. Ačkoliv má Kuba bohaté zkušenosti s ošetřováním těžce raněných, nemůže být oficiálně velitelkou zdravotnické služby kvůli chybějícímu lékařskému vzdělání. I tak fakticky velí evakuaci celého praporu, díky svým znalostem i novým metodám, se kterými přichází. „Je mi vcelku jedno, jak jsem [oficiálně] vedená, hlavně chci být užitečná.“
Evakuace raněných z bojiště
Když Kuba popisuje, jak vypadá její běžný den, zmiňuje kromě výcviků na cvičištích také koordinaci převozu raněných a nyní také mnohdy dálkové konzultace. Zažité postupy evakuací podle západního vzoru nemohou v situaci ztížené množstvím dronových útoků obstát. Kuba pro srovnání vzpomíná na časy ATO [zkratka pro protiteroristickou operaci, která začala okupací Krymu a později vtrhnutím ruských vojsk na Donbas v roce 2014], kdy jako evakuační jednotka doslova spali v kanadách, aby mohli pro zraněného bez otálení vyrazit. Současný proces evakuace je oproti dřívějšku nesrovnatelně delší. Dnes už je bohužel běžné, že i těžce ranění čekají kvůli nedostatku personálu a nebezpečné situaci přímo na linii styku řádově dny nebo i týdny.
I v medické praxi se proto podle Kuby objevují prvky vzájemné pomoci a horizontality ve velení armády tvořené z velké části dobrovolně mobilizovanými „běžnými lidmi“. Ze zkušeností, které před rokem přinesla obrana Bachmutu, proto přišla její jednotka s postupy, jak na dálku pomoci i těm v místech nejžhavějších bojů: „Vysílačkou si ode mně nechávají pomoct i vojáci z pěchoty, kteří se ocitnou v úplném pekle, kam by se pro ně nikdo další nedostal.“
Jde o řadu zákroků, které bojovníci se základní průpravou zpravidla nesmějí sami provádět, čeká se s nimi na zkušenějšího medika. Typicky je to jakékoli povolování škrtidla na poraněné končetině. Kuba tak vojákům často pomáhá překročit obavy z náročnějších postupů, jako je tamponování ran. Ti pak s citlivou konzultací pomáhají předejít celoživotní invaliditě. „Přestože se mnohdy bojí třeba tamponovat ránu v polním krytu a úplné tmě, my je po vysílačce stimulujeme, aby to zvládli. Říkáme, že to nějak musí zvládnout a pobízíme je třeba tím, že už nezbývá moc času. Řešíme i situace, kdy se škrtidlo rozhodně sundat nesmí, ale dá se třeba posunout. Pokud bude později přece jen nutná amputace, zůstane zraněné osobě větší část končetiny, koleno nebo loket, a její celý další život bude o poznání snazší. Přestože nemůžeme volání о evakuaci vyslyšet okamžitě, jsme aspoň přítomní na dálku.“ Díky konzultacím tak zároveň monitorují raněného už od momentu poranění až po stabilizační bod, a je tak pod dohledem, který je pro záchranu zásadní. Na zapisování času zaškrcení rány a změn stavu už od poranění nejsou v boji často ani prostor, ani podmínky.
Dálková konzultace je psychicky náročná nejen pro ty, kdo podle rad ošetřují, ale i pro mediky. Jak Kuba zdůrazňuje, to, jestli daný medik z její jednotky takovou konzultaci zvládne, rozhodně nezávisí jen na odborných znalostech a protokolech. Mnohem větší roli hrají psychologické zábrany. „I na dálku na sebe bereš odpovědnost, přestože zranění nevidíš. Ale myslím, že jsme od zavedení dálkových konzultací zachránili přinejmenším spoustu rukou a nohou. Nemluvě o životech, o tom žádná. K tomu mám na starost zásobování. Mám díky své historii určité možnosti a řada lidí, kteří mě znají, chtějí naší brigádě něco poslat – léky, vybavení nebo něco dalšího. Díky svým možnostem to pak zase můžu přesměrovat, kam je třeba.“
Influencerství během války
Situace mediální influencerky je pro dnešní situaci vypovídající. Kde nestíhá státní zásobování, přichází invence ze zdrojů sesbíraných od dobrovolníků. Fundraising v krizi přinesl paralelní soutěž o pozornost. Jako pravidlo funguje, že když má brigáda pozornost na sociálních sítích, má i větší dobrovolnickou podporu a slouží se v ní o fous lépe. Jednotlivcům na frontě přináší dofinancovávání z fundraisingu další zátěž: „Samozřejmě, pokud bych nezveřejňovala krásné fotky a videa, na kterých drží lékárničky pohledný voják, neměla bych už z čeho další lékárničky nakoupit. Fotoreporty zabírají dost času. Nemůžu s dodanými věcmi fotit pořád jen sebe, proto je třeba vždy vyfotit toho, komu věci předávám. Nedávno to byla třeba nosítka. Slíbili mi, že se s nimi před výjezdem vyfotí, ale nosítka už jsou v poli. Někoho na nich evakuují a je jasné, že se s nimi už nikdo na PR poděkování nevyfotí.“
Měsíční spotřeba škrtidel je nyní zase na vrcholu a je o ně nouze. Poprvé od totálního nedostatku na začátku invaze. A problémy s dokončováním sbírek a dodáváním zdravotnického materiálu vojákům má i Kuba: „Dřív jsem nezažila situaci, že by mi škrtidla docházela, měla jsem vždycky rezervu. Běžně dostávám balíčky s desítkami kusů a nyní jsem doslova na nule. V nouzi jsem už musela rozebírat kompletní lékárničky, aby škrtidla vystačila na výdeje. Ale pak jsem tyhle nekompletní lékárničky nemohla vydávat. Máme čtyři končetiny, takže čtyři kusy škrtidel na vojáka jsou opravdové minimum. Nemluvě o situaci, kdy musí na ránu využít dvě nebo tři škrtidla, protože to první třeba ránu dostatečně nestáhlo.“
Pozice ženy v armádě
Za deset let války se přijetí žen v armádě radikálně proměnilo. Ačkoliv je Kuba nyní respektovaná medička a na problematické situace teď už nenaráží, připomíná, že dřívější přístup k ženám v armádě nebyl natolik přívětivý: „Je mi jasné, že jsou stále určité bariéry, a nebudu zastírat, že i já jsem se občas setkala s nějakou formou sexismu. Najdou se i takoví, kdo jsou dosud proti ženám v armádě. Přijde mi, že i kdybych je vynesla v náručí z hořícího domu, stejně budou říkat: ‚Sakra, k čemu tady byla potřeba ženská?‘ Armáda se ale mění. Mění se přístup k ženám a mění se i samotné ženy v armádě. Rozvíjejí se a dokazují svou efektivitu. Nedávno k nám zrovna přišla nová žena. Do celého procesu ji teprve zasvěcujeme a všichni kluci v našem týmu jsou naprosto v pohodě. Je jedno, jestli jde o kluka nebo holku. Hlavní je, že člověk dělá svou práci.“
Změny v armádě jde dohlédnout také na pomezí symbolické a praktické roviny. Jednou z takových je kromě ženských bojových pozic i samotná uniforma, která značí vojenskou příslušnost. Právě dílna Veteranka, za níž Kuba stojí, se účastnila soutěže Ministerstva obrany na návrh ženské uniformy Ozbrojených sil Ukrajiny. „Otázka pohodlí je extrémně důležitá. Jestliže si v civilu můžeme klidně dovolit nosit oblečení ušité na pánské míry, jelikož nám o pohodlí zas tak moc nejde, tak tady ne. Zde jsme neustále v podmínkách, kde komfort rozhoduje, zda dokážeme splnit zadání. Samozřejmě prvním příkladem jsou prsa. Pokud chybí na střihu záševky, pak bude blůza uniformy tahat ramena. Dál je to třeba délka nohavic. Když budu potřebovat rychle zakleknout, tak kvůli pánským mírám mi nákoleníky vůbec nebudou sedět na kolenou. Kromě pohodlí je to ale také o důstojnosti. Znamená to, že jako společnost chápeme, že armáda není jenom pro muže a po vzoru mužů. Jestliže sloužíme, tak bychom měly sloužit rovnoprávně. Máme cítit, že ženy nejsou druhořadou kategorií, ale že jsme si s muži všechny rovny.“
S Kubou a Karabinem během našeho loučení předává dobrovolnice z Kyjeva krabici s humanitární pomocí. Několikatýdenní finanční sbírka na taktická škrtidla se vyplatila a Kuba si odváží desítky nových škrtidel. Fotografickou dokumentaci předání udělají ve velké rychlosti, Kubě už totiž volají ze stabilizačního bodu, že do půl hodiny přiveze evakuační jednotka z boje několik těžce raněných vojáků.
Výpověď operátorů dronů
V obrněné dodávce přijíždíme na pole kus za městem, kde nás čeká velitel roty Black Raven z 93. brigády Cholodnyj Jar. Od příjezdu na místo uběhlo pár minut a operátoři dronů již instalují rušičky, přípojky a další vybavení pro elektroniku. Několik dronů leží na plastovém rozkládacím stolečku. Na rybářských židlích sedí dva mladě vyhlížející vojáci, kterým ostatní neřeknou jinak než Bars a Doc. Jeden z nich má nasazené brýle pro piloty FPV dronů, druhý je jeho technik. Dálkovým ovládáním korigují drony v letu nad donbaským sklizeným polem. Opodál lítá s dronem další mladý voják s přezdívkou Tichyj.
Po krátké letové rozcvičce využije jednotka cvičení k natočení PR videa a vyhlášení nové sbírky. Jako velitel Bars promlouvá za celou jednotku s žádostí o přispění na protidronovou obranu. Zástup vojáků pod pražícím sluncem snímá na zrcadlovky tiskové oddělení. Jakmile se Barsovi povede nezamotat věty a kamery se vypnou, všichni si oddechnou. My si pak můžeme tři operátory odchytit a krátce si s nimi povídat.
Zábavná historka z fronty se dá vyprávět s různou intonací
Dozvídáme se, že Barse do války živila práce instruktora autoškoly, Tichyj zase pracoval v zemědělství a sklízel obilí v Doněcké oblasti. Vtipkování, které provázelo i jejich cvičení se teď prolíná i do začátku našeho rozhovoru. Doc, bývalý veterinář, který narukoval dobrovolně hned měsíc po vypuknutí plnohodnotné invaze, žertovně láká ke vstupu do ZSU: „Přál bych si, aby se kluci sami přidávali k ozbrojeným silám. U nás to není taková hrůza, je tu legrace, má to tu svůj vibe. Spousta kluků si myslí, že se tu děje něco hrozného. Ale ne. Tady to tak není.“ Když se ale hned vzápětí zeptáme, jestli mají z války i nějaký vtipný příběh, Bars zvážní: „Popravdě ve válce je vtipné máloco. Ale když jsem byl ještě v odminovací jednotce, přihodil se nám jeden takový případ na pomezí vtipné historky. Jeli jsme na výjezd a průvodce skupiny trošku zabloudil. Vešli jsme pět set metrů do týlu nepřítele. Byli se mnou tři další a všichni mluvili čistě ukrajinsky. Protože jsme s Docem oba z Charkova, města těsně u ruských hranic, jsme zvyklí mluvit rusky. Tehdy jsme prostě prošli kolem pár vojáků, pozdravili je v ruštině a v tu chvíli jsme pochopili, že jsme na místě, kde nemáme co dělat. Modlil jsem se, aby nikdo z mých spolubojovníků nepromluvil. Otočili jsme se a v klidu odešli. Ale jen díky tomu, že umím čistě rusky. Těch situací, kdy se ocitneme na teritoriu nepřítele, je popravdě spousta.“ Doc se historky chytá a dodává další: „My jsme měli zase případ, kdy šli kluci s potravinami a taky špatně zabočili. Vešli ke klukům do polního opevnění a říkají rusky: ‚Hele, kluci, velitel nám řekl, že vám máme přinést tyhle zásoby, tady to je.‘ Ti se podivili, protože měli zásob dost, ale mávli nad tím rukou. Ale po návratu na vedlejší pozici se jich další kluci ptají, kde je teda to jídlo, co měli přinést. Teprve v ten moment si uvědomili, že předtím vešli do nepřátelského zákopu. Říká se, že jazyk rozhoduje, ale kdyby kluci mluvili jen ukrajinsky, možná by to celé dopadlo jinak. Takže ano, je to zábavná historka, teď na to zpětně vzpomínám s úsměvem, ale dá se taky vyprávět s různou intonací a s různými emocemi.“
Motivace pokračovat v obraně
Po pádu Avdijivky i velice motivovaní vojáci přiznávají, že cítí únavu a jednoduše chtějí domů. Ztěžka fungující mobilizace mužů v branném věku ani teď nepřidává na množství a délce rotací pro ty, kdo slouží v předních liniích.
„Lidé už obecně zapomínají, že jsme ve válce,“ říká pak Bars. „Ano, jsme už psychicky poznamenaní. Jediné, co mám teď v hlavě, je válka a rodina, nic víc. Pro nás tady je velká hanba dívat se na to, jak se města daleko od fronty uvolnila.“ Všichni tři pak přikyvují, že je z fronty nejtěžší vidět videa těch, kdo se vyhýbají branné povinnosti. A také zažili brance, kteří hned od začátku počítali s tím, že když se tady ocitnou, je to jednoznačně jejich konec.
Doc přitom smířlivě dodává: „Ne všichni přitom musí přímo do pěchoty. Důležitý kontext, na který se zapomíná, je fakt, že na jednoho vojáka v pěchotě musí pracovat pět lidí v týlu. Jasně, bývá to tady děsivé, ale to je život. Znám případy, kdy lidi nechtějí vyloženě pryč z fronty. Chtějí být užiteční, jen kvůli svému zdravotnímu či psychickému stavu nebo i přesvědčení nemohou bojovat se zbraní v ruce. Když jsem byl sám v pěchotě, potkal jsem i chlapy s napumpovanými rameny, které netipnete na to, že by při prvním ostřelování řekli, že na to nemají a nevydrží to. Pracují pak jen o kousíček dál třeba u spojařů, dovážejí munici, pracují v zásobování nebo v kuchyni a jsou stejně tak potřební. Lidi chybí všude, takže brigády dnes už mají weby, kde se dá předem vybrat pozice třeba v logistickém oddíle. Sám si vzpomínám, jak jsem byl v bachmutském paneláku o jeden vchod vedle nepřítele. Přiznávám, není pro každého slyšet je zblízka jak říkají: ‚Musíme ty ukropy (hanlivý výraz pro Ukrajince, pozn. aut.) postřílet.‘ Ale zkrátka nemusíte být zrovna ten, kdo se bude přibližovat k nepříteli na dvě stě metrů. Já mám na rukou dvě tetování. Na levé mám napsáno ‚nezoufej‘ a na pravé ‚všechno vyjde‘. V podstatě, když se budete držet těchhle dvou hesel… Všechno bude v pořádku.“
Po chvíli se oba obránci zamyslí a Bars pokračuje: „Popravdě se bojí úplně každý. Kdo by se nebál smrti nebo brát druhému život. Když to ale nejde diplomatickou cestou, nezbývá než invazi zastavit takhle. Chci ji zastavit a vrátit se domů. Nejen na dovolenou z fronty, ale vzít svou rodinu a cestovat po světě.“A Doc v závěsu dodává: „Já zase, abych si už remízky neasocioval jen s hledáním míst, kde se můžu zakopat a krýt před palbou,“ Bars se soucitně směje a přikyvuje, „ale abych si zase užíval pohled na přírodu. Nicméně zatím jsme v práci. Ještě není čas na odpočinek.“
Na dotaz, zda se setkávají s nekompetentními rozkazy takzvaně ze staré školy nebo s těžkostmi silně vertikální struktury, jakou armáda bezesporu je, odpovídá Doc jasně: „Je to práce jako každá jiná. Když pracujete ve fabrice, taky máte nadřízeného, který vám říká, co máte dělat. Mluvím z vlastní zkušenosti a o velitelích, které jsem zažil. Jak vidíte, jsem naživu. A hlavně, velitel je jedna věc, ale máte taky svoji hlavu. Pokud je něco špatně, jsme všichni zodpovědní. Ale z osobní zkušenosti nemůžu říct, že bych byl svědkem nějaké staré školy. Přece jen nejsme na vojně, ale ve válce. To jsou dvě různé věci.“
Autoři působí na FaVU VUT v Brně.