Anton Duanel Ilya Leshiy (not his real name)
Rozhovor s ruským anarchistou, který bojuje na straně Ukrajiny proti Putinově vražedné invazi
Snažíme se naslouchat anarchistkám a anarchistům z východní Evropy, abychom věděli, s jakými výzvami se potýkají a jak k nim přistupují. Od počátku Putinova genocidního vpádu na Ukrajinu respektujeme jejich rozhodnutí, jsme s nimi solidární a snažíme se přinášet jejich pohledy. Nyní zveřejňujeme český překlad rozhovoru, který vyšel na webu svobodomyslného studentského časopisu DOXA, s Iljou Lešijem (není to jeho pravé jméno), který se již rok účastní bojů v rámci různých ukrajinských formací a bojuje proti ruské vojenské agresi. DOXA s ním hovořila o každodenním životě na frontě, nelehkém postavení dobrovolníka a účasti v Antiautoritářské četě i o zločinech ruské armády.
Kolik je ti let, odkud pocházíš a jak dlouho žiješ na Ukrajině?
Je mi asi třicet let, pocházím z centrální oblasti Ruska. Na Ukrajinu jsem se přestěhoval před necelými pěti lety. Odchodu ze země jsem se vyhýbal, jak jen to šlo, ale odešel jsem, když jsem se dozvěděl o zájmu bezpečnostních složek o mou osobu.
Jaké politické aktivity jsi v Rusku vyvíjel?
Svým přesvědčením jsem anarchokomunista: stoupenec společnosti založené na principech svobody, rovnosti, solidarity a šetrnosti k životnímu prostředí s co nejrozvinutějšími strukturami přímé samosprávy.
Ke svému přesvědčení jsem dospěl před více než 15 lety a dlouhou dobu jsem se účastnil anarchistického hnutí v Rusku. Rok co rok jsme se s podobně smýšlejícími lidmi snažili vnést do praxe moderního ruského anarchismu organizovanost, radikalismus a prvek zdravého pragmatismu.
Podrobnosti bych si nechal pro sebe, mohu jen říct, že já i moji kamarádi věříme, že pro úspěšný boj je důležité mít organizační strukturu a že přímá akce, včetně partyzánských metod, je jedním z nejdůležitějších nástrojů konfrontace s režimem a státem.
Pokračoval jsi nějak ve svých politických aktivitách na Ukrajině?
Na Ukrajině jsme měli iniciativy mezi anarchistickými emigranty z Ruska a Běloruska, jakési diaspory. Šlo o spoustu různých věcí: od filmového klubu a diskusí až po pouliční akce. Hlavní však bylo navázání spolupráce a pokus o vytvoření systematicky fungujících struktur.
Očekával jsi vojenskou ruskou invazi na Ukrajinu?
Ne, nečekal a přípravu našeho hnutí na válku jsem vnímal spíše jako pojistku a příležitost znovu vypracovat organizační a mobilizační mechanismy, nacvičit je.
Do poslední chvíle se mi zdálo, že to, co se děje, je vyjednávací vydírání.
Věřil jsem, že Putinův režim bude dál manévrovat a pohybovat se v džungli hybridních akcí.
Řekni nám, jak se hnutí na invazi připravovalo.
Anarchistická komunita v Kyjevě předem vypracovala plán postupu pro případ války. Měli jsme vytvořené skupiny: jedna se plánovala připojit k jednotce našeho kamaráda Jurije Samojlenka, který později hrdinně zahynul v boji, a druhá hodlala vyvíjet civilní dobrovolnickou činnost: například zásobovat ty kamarády, kteří vstoupili do obranných sil. Následně z těchto plánů vyrostla Antiautoritářská četa a Operace Solidarita a později Kolektivy solidarity.
Jak vzpomínáš na 24. únor 2022?
Dne 24. února jsem byl v Kyjevě, za oknem mého bytu v prvním patře už byl rozruch a v dálce byl slyšet hukot výbuchů. Spojil jsem se se svými kamarády a v dohodnutém čase jsem se vydal na předem určené kontaktní místo.
Cestou jsem viděl dlouhé fronty u bankomatů, lidi s kufry spěchající na nádraží nebo na dálnice vedoucí k výjezdu z města. To vše naplňovalo duši vzrušením, ale zároveň i rozrušením z pocitu, že se odehrávají osudové události.
První den jsem strávil s naší dobrovolnickou iniciativou převážně plněním komunikačních úkolů: poskytovali jsme rozhovory a spojovali se s kamarády v různých městech a zemích. A večer druhého dne jsem už byl v řadách TRO (teritoriální obrany). Jura Samojlenko a další kamarádi nás vyzvedli u metra a odvezli z města, na místo, kde se jednotka nacházela.
Měl jsi vojenské zkušenosti?
Neměl, ale poměrně dlouho, ještě před odjezdem na Ukrajinu, jsem se věnoval vstupnímu vojenskému výcviku.
Stejně jako mnoho mých spolubojovníků jsem věřil, že boj za společenskou změnu je úzce spojen s ozbrojenou konfrontací.
Co se dělo v teritoriální obraně? Dostal jsi uniformu a výstroj a začal se něco učit, nebo jsi hned dostal nějaký úkol?
Zpočátku byl v TRO zmatek kvůli obrovskému počtu lidí, kteří se chtěli přidat. Cizinci, kteří přišli první den, dostali po nějakém dohadování zbraně. My jsme byli druhá várka [dobrovolníků] a museli jsme několik dní čekat, než s námi podepsali smlouvu a vydali zbraně a uniformy.
Poté jsme vytvořili oddíl z lidí, kteří uměli střílet a měli nějaké základní dovednosti vojenského výcviku. Tento oddíl začal pracovat jako skupina rychlého nasazení: prověřoval hlášení místních obyvatel o sabotérech nebo špionech.
Probíhala školení z velení TRO, ale poměrně zřídka. Výcvikový proces jsme si organizovali sami. V březnu se k nám připojilo několik západních kamarádů s bojovými a armádními zkušenostmi a výcvik se stal systematický a smysluplný. Učili jsme se například pohybovat v noci, snažili jsme se neprozradit a číst akce protivníka, ovládat termovizi…
Jakým obtížím jsi musel čelit, na co sis musel zvykat?
Musel jsem zůstávat několik dní v helmě a neprůstřelné vestě – musel jsem si na to zvyknout. Musel jsem se naučit budovat zdravé vztahy v týmu, najít společnou řeč s velmi odlišnými lidmi, přizpůsobit se hierarchii, aniž bych ztratil lidskou tvář. A když došlo přímo na boje, musel jsem se jim přizpůsobit.
Vzpomeneš si, jaká byla tvá první bojová povinnost?
Naše podmíněná bojová služba začala koncem února v teritoriální obraně jako součást skupiny rychlé reakce. Ve skutečnosti nám však šlo spíš o přítomnost ukrajinských obranných sil v oblasti. Moje první skutečná bojová situace přišla na podzim.
Účastnili jsme se útočných akcí, následovali jsme hlavní útočnou skupinu k dobytým pozicím nepřítele. Všechno bylo tehdy nové. Vzpomínám si, jak jsme procházeli lesním porostem a před námi, asi dvě stě metrů, vylétla k nebi oblaka hlíny a dýmu a za několik vteřin se ozval řev.
Téhož dne jsem se poprvé ukryl před ostřelováním v zákopu a poprvé uviděl mrtvá těla nepřátelských vojáků.
Myslel jsem si, že to bude děsivější, ale ve skutečnosti vypadali jako figuríny, které někdo složil na zem.
Pak jsem si uvědomil, o kolik obtížnější je pohybovat se ve vojenské technice. Před invazí jsem chodil na pěší túry a někdy jsem s dvacetikilovým batohem ušel sto kilometrů za pár dní nebo deset kilometrů bez zastávky. Ale v plné zbroji, s kulometem, nepříliš těžkým batohem a například nějakou protitankovou zbraní po kilometru doslova padáte.
Řekni nám, jak fungují vztahy v jednotce: v anarchismu přece jde o horizontalitu a ve službě v armádě o vertikalitu. Jak jste tohle dilema řešili?
Antiautoritářská četa se řídila obvyklou vojenskou hierarchií, ale zavedli jsme některé doplňky. Například v četách se každých několik dní konala sezení kritiky a sebekritiky, během nichž se probírala rozhodnutí velení a proces výcviku.
Velitele čet jmenovalo velení čety, ale čety si volily zástupce, kteří byli částečně zodpovědní za hlášení kritiky na úrovni čety. Rovněž byl všeobecným hlasováním zvolen mediální výbor, který reguloval mediální činnost v četě. Obecně lze říct, že na neformální úrovni měla jednotka poměrně demokratickou kulturu komunikace.
V mé nové jednotce je to trochu jinak. Většina lidí zde není zpolitizovaná a neexistují zde žádné zvláštní demokratické instituce. Nicméně v minulosti se jednalo o dobrovolnickou jednotku, která se pak začlenila, a velitel má svými názory velmi blízko k anarchismu. Proto tu panují demokratičtější zvyklosti, než si lze představit v běžné armádě.
Jak ses dostal k nové jednotce a co se stalo s antiautoritářskou četou?
Nové velení praporu nám zrušilo smlouvy. Byli jsme v obraně mimo stát a po rozpuštění čety jsme přes známé našli nový útvar, kde nás přijali jako dobrovolníky. Nyní jsem ve výsadkových útočných jednotkách.
Antiautoritářská četa přestala existovat částečně kvůli armádní byrokracii: páteř čety byla z oddílu převedena k jednotce, v níž viděla větší perspektivu. Část lidí zůstala v obraně a cizí státní příslušníci, kteří nebyli nikdy registrováni, museli být posláni domů.
Jak ses stal dobrovolníkem a co tento status obnáší?
Postup je jednoduchý: najdete si dobrovolnickou jednotku nebo běžnou jednotku ZSU, která je připravena vás přijmout jako dobrovolníka, a vstoupíte do ní. Nejtěžší je najít adekvátní jednotku, která s dobrovolníky pracuje. Nám pomohly osobní kontakty.
Dobrovolník je v ukrajinských reáliích zvláštní, ne zcela právně ukotvený, vojenský status.
Dobrovolníci nedostávají plat od státu, formálně mají nárok na stejnou zdravotní péči jako běžný voják, ale v praxi s tím bývají potíže. Zároveň může dobrovolník svou jednotku téměř kdykoli z vlastní vůle opustit.
Jak vypadá tvůj každodenní život na frontě?
Operujeme na Svatovském směru, který vznikl po podzimní ofenzivě ukrajinských obranných sil a osvobození rozsáhlých území v Charkovské, Luhanské a Doněcké oblasti.
Pro divizi našeho profilu je každodenní život řadou bojových misí a oddechu. Bojové mise trvají od několika hodin až po několik dní. Během nich se vyžaduje koncentrace sil a soustředění, opatrnost, pozornost, rychlost reakcí, vnímavost k informacím, schopnost ovládat svůj strach. A konečně schopnost vynaložit fyzickou sílu: přenášet závaží na určitou vzdálenost, pobývat v ledovém příkopu několik dní a pořádně se nevyspat.
Existuje také „odpočinek“, který může trvat buď několik hodin, nebo deset či čtrnáct dní. Nemluvíme však o rotacích s ústupem do týlu, ale o činnosti v bojové zóně. Takový „odpočinek“ probíhá v osadách vzdálených několik kilometrů od frontové linie a je také plný starostí: je třeba připravit dříví, vyprat prádlo a věnovat čas výcviku.
Ale je to samozřejmě také příležitost, jak se odreagovat: upravit se, vyspat se, kontaktovat blízké nebo jen tak brouzdat po telefonu.
Během těchto pauz se snažím vést politickou mediální práci: Píšu pro sociální sítě Výboru odporu.
Co ti na frontě nejvíc chybí? Unavuje tě frontová každodennost?
Na frontě velmi chybí možnost vídat se s blízkými, vybrat si okruh přátel, možnost být sám a odpočívat, podrobně přemýšlet o otázkách oproštěných od vojenského života, obvyklý svobodný způsob života a volnost pohybu.
Nakonec mi rychle začaly chybět takové drobné všední radosti, jako je neomezená teplá sprcha nebo sklenice piva.
Po roce můžu říct, že válka je nesmírně nudný úkol. Poslední měsíce byly obzvlášť vyčerpávající: od prosince jsme intenzivně zapojeni do bojů a vystaveni zvýšené zátěži. Ale povzbuzuje mě přesvědčení, že naše věc je správná, a příklad revolučních organizací, jejichž partyzáni bojují nejen rok, ale celá desetiletí.
Jak tě vnímají tví ukrajinští spolubojovníci: byli překvapeni, že po jejich boku bojuje Rus?
Dokud jsme byli v kruhu stejně smýšlejících lidí, v Antiautoritářské četě, žádné otázky ohledně původu nebyly. Jednak jsem mnohé z nich znal ještě před válkou, zadruhé, anarchismus je mezinárodní hnutí, a tudíž nepřekvapí, když někdo bojuje proti „svému“ státu. Vždyť stát je utlačovatelem lidí.
Když jsme se pak připojili k jiné jednotce, otázek bylo víc, ale ne moc. V jednotce už byli před námi Rusové, a ti dokonce vykonávali vedoucí funkce. Navíc, protože jste na správné straně, chovají se k vám soudružsky a nijak zvlášť vás neoddělují od zbytku mužstva.
Existují ale i palčivé problémy, které se točí hlavně kolem tématu kolektivní odpovědnosti Rusů za to, co se děje. Pro některé Rusy na straně Ukrajiny je snadné přerušit mentální a sociální spojení s Ruskem, jednoduše se zříct ostatních obyvatel země, přestat se s nimi stýkat.
Pro mne to však nepřipadá v úvahu. Cítím spojení se svou zemí, se společností a kulturou, v níž jsem se narodil a vyrostl.
Je to pro mě bolestivé téma, a proto je pro mě velmi důležité, aby se situace v Rusku radikálně změnila.
Jsi ve válce proti svým spoluobčanům: je to pro tebe kvůli tomu těžší?
Národnost člověka neovlivňuje můj postoj k němu. Je mi upřímně líto těch, kteří byli na Ukrajinu odvlečeni násilím, a dokonce i těch, kteří si po uzavření smlouvy nepomysleli nebo kteří nepředpokládali, že situace dopadne takhle. Ale nijak zvlášť nelituji ideologické dobrovolníky nebo lidi s ekonomickou motivací na straně Putina: ti si zvolili zlo z vlastní vůle.
Zároveň se pro mě stávají nevyhnutelným a legitimním terčem i ti, kteří byli násilně mobilizováni, kteří se chopili zbraní na straně okupační armády. Jsou to okupanti. Nedá se nic dělat, je třeba bojovat proti tyranii a jejím ozbrojeným služebníkům – to je priorita.
Proč se ruská armáda dopouští tolika hrozných válečných zločinů?
Armáda ruského státu na Ukrajině je okupantem, proti kterému se staví většina obyvatel okupovaných území. Tato skutečnost z nich dělá trestající a vlastně i popravčí. Myslím, že vše je zde velmi podobné situaci s Putinovými fízly a FSBáky. Autoritářský stát vás na jedné straně ponižuje tím, že vás začleňuje do rigidní militarizované hierarchie, riskuje také váš život a zároveň vám dává zelenou k použití beztrestného násilí proti vašim nepřátelům. Právě tato situace a institucionální funkce okupační armády tlačí člověka ke zločinnému sadistickému postoji vůči vězňům i civilistům, kteří se ocitli v zóně jeho moci a jsou jím vnímáni jako kořist.
Změnil se po invazi tvůj postoj k Rusku a Rusům?
Ve vztahu k Rusku cítím ještě dotěrnější bolest, jako by mě od něj teď dělila ještě silnější zeď než dřív. I když je dost možné, že tohle šílené dobrodružství pohřbí Putinův režim a dá šanci na změny k lepšímu, a tedy i na můj návrat.
Obecně se můj postoj k lidem žijícím v Rusku příliš nezměnil. Dříve mě tížila pokora, poddajnost a šosáctví naší společnosti. I když někdy svým krajanům bezděčně pokládám řečnickou otázku: „Lidi, jak to jde? Brutální diktatura páchá na váš účet strašné, krvavé zločiny nebývalého rozsahu a vy všichni mlčíte, nebo hůř, souhlasně přikyvujete. Co ještě potřebujeme, abychom prozřeli a začali jednat?“ To je však spíš emotivní poznámka, nic víc, nedívám se na každého Rusa jako na spoluviníka zločinu.
Co myslíš – kdy a jak může tahle válka skončit?
To nedokážu odhadnout. Hořkost a intenzita bojů, stejně jako absence jasné převahy jedné ze stran naznačují, že válka neskončí zítra. I intenzivní fáze bude pravděpodobně trvat ještě několik měsíců – půl roku až rok nebo i déle. Je možné, že se válka změní ve vleklý konflikt s postupnými útlumovými obdobími a eskalacemi.
Pokud jde o výsledky války, jednou z nejnegativnějších variant by mohlo být „zakuklení“ Putinova režimu v Ruské federaci, tedy stabilizace současného stavu země.
V takovém případě Rusko samo zkostnatí v reakci a bude generovat reakci a sociální negativitu na Ukrajině, která se může změnit v militarizovanou nárazníkovou zónu „zadržování“ s rostoucí militarizací a nacionalismem, spojenou s omezováním sociálních programů státu. Již nyní jsme například svědky velmi znepokojivých kroků v oblasti pracovního práva: stávky jsou zakázány a v některých případech si zaměstnavatel může vybrat, kterým zaměstnancům dá výhrady k odvodům, což se stává silnou mocenskou pákou.
Optimističtějším scénářem se mi jeví brzká vojenská porážka ruského státu nebo přepětí sil režimu, což povede k jeho následnému zhroucení. Takový proces může být nesmírně bolestivý, ale jedině on dá naší ruské společnosti šanci dostat se z nejhlubší páchnoucí propasti, v níž se ocitla. Dá šanci radikálně obnovit instituce a nastoupit cestu budování slušného, svobodného a spravedlivého života.
Kde vidíš svou budoucnost: v Rusku nebo na Ukrajině?
Ukrajinu jsem hluboce vnímal a miloval, ale přesto bych se rád vrátil do Ruska, přispěl k jeho záchraně a pak v něm žil bez diktatury a útlaku.
Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2023/03/31/voices-from-the-front-russian-anarchist-fights-for-ukraine/