Otrávili mě. Protože chci žít, napsala jsem tento text

Ruská novinářka Jelena Kosťučenková, která pracovala pro deník Novaja gazeta a poté exilový list Meduza, přežila od začátku ruské invaze na Ukrajinu dva pokusy o vraždu. Ruští nezávislí novináři nejsou v bezpečí ani v evropském exilu.

Dlouho jsem tento text nechtěla psát. Jsem znechucená, vyděšená, je mi trapně. Nemohu napsat vše, co vím, protože musím chránit ty, kteří mi zachránili život.

Dne 24. února 2022 zaútočila moje země na Ukrajinu. Téhož dne jsem se vydala na Ukrajinu jako reportérka deníku Novaja Gazeta, kde jsem pracovala posledních sedmnáct let.

Polsko-ukrajinskou hranici jsem překročila v noci na 26. února. Během čtyř týdnů se mi díky neuvěřitelné pomoci Ukrajinců podařilo napsat čtyři reportáže — z hranice, z Oděsy, z Mykolajiva a z Chersonu.

Cherson byl tehdy okupovaný. Abych se dostala dovnitř a ven, dvakrát jsem překročila frontovou linii. Ruská armáda v Chersonu unášela a mučila lidi a mně se podařilo najít i ty, kteří tomu byli vystaveni.

Porovnáváním jejich příběhů a prací v terénu jsem odhalila místo, kde byli unesení lidé drženi — bývalou budovu vazební věznice na adrese Těploenergetikov 3. Podařilo se mi také získat jména a okolnosti únosu čtyřiačtyřiceti lidí. Text jsem publikovala a informace o unesených jsem předala ukrajinské prokuratuře.

Dalším městem, kam jsem se vypravila, byl Mariupol. Tehdy ještě město kladlo odpor. Probíhaly boje. Po mnoho dní tam nefungovaly humanitární koridory.

Jediná cesta, která ještě byla občas průjezdná, vedla přes Záporoží. Byla pravidelně ostřelována a blíže k Mariupolu začínaly ruské kontroly. Téměř každý den však po této silnici jezdili lidé, kteří se snažili zachránit své příbuzné z ničeného města. Dobrovolníci je organizovali do kolon. Rozhodla jsem se, že pojedu s nimi.

Dne 28. března jsem přijela do Záporoží. Když jsem stála na kontrolním stanovišti, vojáci teritoriální obrany mi odebrali ke kontrole pas a akreditaci. Právě v tu chvíli jsem začala dostávat zprávy od přátel.

„Bastardi“, „Drž se“, „Dej vědět, kdybys potřebovala pomoc“. Tak jsem se dozvěděla, že Novaja gazeta ztratila právo vycházet. Noviny totiž dostaly během jednoho roku už druhé varování od Roskomnadzoru, což znamenalo hrozbu odebrání licence. Počítala jsem s tím hned od začátku invaze, ale netušila jsem, že mě to tak zasáhne.

Rozhodla jsem se, že do Mariupolu přesto pojedu. A text pak zveřejním tam, kde to bude možné.

29. března jsem se setkala s dobrovolníky a s těmi, kdo se chystali do Mariupolu, aby zachránili své blízké. Našla jsem muže, který souhlasil, že mě vezme do svého auta, přestože mám ruský pas. Dohodli jsme se, že pojedeme 31. března.

Den před cestou, 30. března, jsem strávila v hotelu. Snažila jsem se nabrat síly. Zavolala mi kolegyně z Nové gazety a ptala se, jestli jedu do Mariupolu. Překvapilo mě to: o tom, že tam jedu, věděli v redakci jen dva lidé — šéfredaktor Dmitrij Muratov a redaktorka Olga Bobrovová. Řekla jsem: „Ano, jedu zítra.“ Ona na to: „Kontaktovaly mě mé zdroje. Vědí, že jedeš do Mariupolu. Říkají, že kadyrovci mají rozkaz tě najít.“

Kadyrovci — čečenské jednotky Ruské národní gardy — se aktivně účastnili bojů o Mariupol a stáli na kontrolních stanovištích. To jsem věděla. Kolegyně dodala: „Oni tě nezadrží. Zabijou tě. Je to všechno domluvené.“

Bylo to jako náraz do zdi. Zalehlo mi v uších, všechno zbělelo. Odporovala jsem: „Tomu nevěřím.“ Ona odpověděla: „Taky jsem jim řekla, že tomu nevěřím. A oni mi pustili zvukovou nahrávku, na které mluvíš s nějakým mužem o Mariupolu, domlouváte se na cestu. Poznala jsem tvůj hlas.“

Zavěsila a já se posadila na postel. Na nic jsem nemyslela, prostě jsem jen seděla.

O čtyřicet minut později mi zavolal můj zdroj z ukrajinské vojenské rozvědky. Řekl mi: „Máme informaci, že se na Ukrajině připravuje vražda novinářky z Nové gazety. Na každém ruském kontrolním stanovišti jsou na tebe nachystaní.“

O hodinu později mi zavolal Muratov. Řekl mi: „Do Mariupolu už nesmíš. V tuhle minutu musíš vyrazit pryč z Ukrajiny.“

Ale já jsem se nedokázala přimět k odjezdu. Druhý den ráno mě probudila zpráva od redaktora z Nové gazety. Generální prokuratura a Roskomnadzor poslaly do redakce požadavek, aby z webu odstranili mé reportáže z Ukrajiny — jinak bude web zcela zablokován.

Redakce jim vyhověla. Z nějakého důvodu mě to naprosto zdrtilo. Plakala jsem a nemohla přestat. Pak místo slz přišel vztek a úplně mě pohltil.

Snažila jsem se najít novou cestu do Mariupolu, abych se vyhnula ruským kontrolám. Jenže žádná taková cesta neexistovala, všude se bojovalo. Jediná cesta vedla přes Záporoží a na té cestě na mě čekali.

Nedokázala jsem si připustit svou bezmoc. Racionální argumenty nezabíraly. Jediné, co mě zastavilo, byla myšlenka: co se stane s mužem, který by souhlasil, že mě vezme do svého auta? Kdyby zabili mě, neušetří ani jeho.

V noci na 2. dubna jsem opustila Ukrajinu. Odjela jsem ve velmi špatném stavu. Vši, příušnice, posttraumatická stresová porucha.

Přátelé mi poskytli útočiště, předávali si mě jeden druhému. Přijela moje přítelkyně Jana, starala se o mě, dohlížela, abych jedla a spala. Chtěla jsem se dát do pořádku, dokončit knihu, kterou jsem měla rozepsanou, a vrátit se domů do Ruska.

Veškerá moje práce, celý můj život, máma a sestra — všechno bylo tam. Čím děsivější přicházely zprávy z mé země, tím víc jsem cítila, že právě tam patřím.

Přemýšlela jsem o tom, že mě chtějí zabít. Ale čím déle jsem o tom přemýšlela, tím klidnější byly mé myšlenky. Je to legrační a trapné, když si teď vzpomenu, co se mi honilo hlavou. Nevěděla jsem, kdo vydal rozkaz, vrahy jsem nazývala slovem „oni“.

Myslela jsem si, že to muselo být emocionální rozhodnutí. Válka se rozhodně nevyvíjí podle jejich představ, všichni jsou na pokraji sil. A já jsem se zrovna vrátila z Chersonu, projela jsem jim přímo před nosem, takže je jasné, že byli naštvaní.

Začali zjišťovat, co dělám, a vypátrali, že jedu do Mariupolu, což je přímo válečný zločin. Proto se snažili stůj co stůj tomu zabránit.

Mezi posledním ukrajinským a prvním ruským kontrolním stanovištěm bylo několik kilometrů, které vůbec nikdo nehlídal. Ruská armáda mohla tvrdit, že jsem k nim ani nedojela. Ve válce se přece lidé ztrácejí. Kdoví, třeba mě zabila ukrajinská armáda. Jsem ruská novinářka a Ukrajinci nenávidí Rusy, to ví každý.

Pomyslela jsem si: jsem naživu, a to je dobře.

Večer 28. dubna mi zavolal Muratov. Mluvil velmi mírně. Řekl mi: „Vím, že chceš jet domů. Ale do Ruska se vrátit nesmíš. Tady tě zabijí.“ Položila jsem telefon a začala křičet. Stála jsem na ulici a křičela.

O měsíc později jsme se setkali. Muratov mi řekl: „Bude to vypadat jako vražda z nenávisti. Pravičáci nenávidí lesby a ty jsi lesba.“

Dál jsem psala knihu. Psala jsem a myslela jen na to, co píšu. V hlavě jsem neměla místo na nic jiného než na text a byly to ty nejlepší dny.

Koncem září jsem Muratova kontaktovala znovu. Požádala jsem ho, aby zjistil, zda bych se mohla vrátit do Ruska. Za pár dní mi zavolal zpátky: „Ne, ne, ne, ne, ne.“

Našla jsem si tedy byt v Berlíně a nastěhovala se tam. Od 29. září jsem začala pracovat pro Meduzu. Rozhodli jsme se, že na první služební cestu pojedu do Íránu.

V Íránu jsem už dříve byla a věděla jsem, jak se tam pracuje. Našla jsem lidi, kteří mi pomohli, vyřídila jsem si vízum, koupila si oblečení. Další cestou po Íránu měla být Ukrajina. Meduza mě požádala, abych si ještě před cestou do Íránu zažádala o ukrajinské vízum.

Internetové stránky, na kterých jsem měla vyplnit formulář a domluvit si schůzku na velvyslanectví, neumožňovaly ani jedno, ani druhé. Na doporučené non-stop lince ukrajinského ministerstva zahraničí jsem se dověděla, že stránky jsou pod útokem hackerů, a dokud se s tím nevypořádají, nelze se objednat.

Začala jsem tedy shánět kontakty uvnitř ambasády. A podařilo se mi domluvit, že mě přijmou na konzulátu v Mnichově.

Neexistuje pro to žádná omluva, ale musím přiznat, že jsem si o cestě do Mnichova dopisovala přes messenger Facebooku. Tento messenger není bezpečný, to jsem věděla.

Ale nebyla jsem přece v Rusku, byla jsem v Německu. Vůbec jsem si nepomyslila, že bych i tu měla dodržovat bezpečnostní pravidla, která jsem léta dodržovala v Rusku.

Večer 17. října jsem odjela do Mnichova. Cestovala jsem nočním vlakem, v otevřeném vagonu. Zula jsem si boty, lehla si na sedadlo a spala. Lidé, kteří kolem mě procházeli, mi občas zavadili o nohy. Budilo mě to, posunula jsem si nohy a spala dál.

Ráno jsem přijela do Mnichova. Šla jsem ke kamarádce, snažila se ještě vyspat, a pak jsem vyrazila na konzulát. Tam se mě ptali, co hodlám na Ukrajině dělat, a vzali si moje doklady. Podat žádost o vízum se mi ale zase nepodařilo — nefungoval totiž ani vnitřní systém. Domluvili jsme se, že přijdu znovu.

Před konzulátem mě vyzvedla kamarádka a šly jsme na oběd. Jedly jsme na zahrádce restaurace. Během toho, co jsme tam seděly, přišli ke stolu dvakrát její známí — muž a dvě ženy. Pomyslela jsem si: Mnichov je vážně maloměsto, vždyť se tu všichni znají.

Šla jsem na záchod, a pak se vrátila. Myslela jsem jen na vízum — moc šancí nemám, ale třeba ho nakonec dostanu.

Pak mě kamarádka doprovodila na nádraží. Když jsme tam přijížděly, řekla mi: „Víš, že smrdíš? Počkej, podívám se po deodorantu.“ Jenže žádný deodorant neměla. Vzpomínám si, jak mě její slova překvapila: je velmi taktní a nikdy by nic takového neřekla, kdybych opravdu nesmrděla odporně.

Ve vlaku jsem našla svoje místo a šla rovnou na záchod. Namočila jsem si ubrousky a začala se utírat. Zjistila jsem, že jsem strašně zpocená. Pot měl štiplavý, podivný zápach: jako shnilé ovoce.

Posadila jsem se na své místo a začala opravovat rukopis knihy. Po chvíli jsem si uvědomila, že čtu jeden odstavec stále dokola a nejsem schopná pohnout se z místa. Soustředila jsem se tedy na sebe. Ale velice mě bolela hlava.

Tři týdny předtím jsem měla covid. Napadlo mě proto, že bych mohla být znovu nemocná.

Zavolala jsem Janě. Řekla jsem jí, že se necítím dobře. Zadoufala, že to není covid, protože jinak bych nemohla jet do Íránu.

Snažila jsem se vrátit ke knize, ale bylo mi stále hůř. Bolest hlavy se zhoršovala. Pořád jsem se potila, proto jsem šla znovu na záchod a utírala se ubrousky.

Když jsem vystoupila na nádraží, uvědomila jsem si, že ani nevím, jak se dostat domů. Věděla jsem, že musím jít na metro, ale nebyla jsem si schopna vybavit jak.

Přemýšlela jsem, že půjdu před nádraží a zavolám si taxi, ale už jen sama představa, že se budu muset orientovat podle mapy v aplikaci a hledat podle ní skutečné ulice, mě děsila. Bála jsem se, že je to příliš obtížný úkol a že to nezvládnu.

Dlouho mi trvalo, než jsem našla cestu na nástupiště metra. Tam jsem se rozbrečela: netušila jsem, na kterou stranu mám jet. Ostatní cestující mi pomohli.

Od metra k mému domu je to pět minut chůze. Šla jsem velmi dlouho. Každých pár kroků jsem položila na zem tašku, která mi připadala nesnesitelně těžká, a odpočívala.

Na schodech jsem se začala zadýchávat. Pomyslela jsem si: tak mě ten hnusný covid dostal. Doma jsem si šla rovnou lehnout. Doufala jsem, že až se vyspím, bude mi lépe. Ale bylo to ještě horší.

Probudila mě bolest v žaludku. Byla zvláštní — velmi silná, ale ne ostrá, jako by se zapínala a vypínala. Pokusila jsem se posadit a zase si lehnout. Cítila jsem strašlivou závrať; zdálo se mi, že se místnost točí. A s každým otočením se nevolnost stupňovala. Došla jsem na záchod a začala zvracet.

Pořád jsem si psala s Íránci. Brečela jsem. Měla to být moje první služební cesta v novém místě — a teď tohle.

Žaludek mě bolel čím dál víc. Bolelo mě i dotknout se mé vlastní kůže. Tu noc a několik následujících jsem skoro nespala — jakmile jsem usnula, bolest mě hned probudila. Dál se mi točila hlava, kdykoli jsem si sedla nebo vstala. Třetí den mi bylo jasné, že na reportáže do Íránu nepojedu — a že to není covid.

V Berlíně není snadné dostat se rychle k lékaři. Mně se to podařilo až o deset dní později, 28. října.

Byla to obyčejná poliklinika v mé čtvrti. Dva lékaři hned řekli, že se jedná o projevy dlouhého covidu. „Trvají až šest měsíců. Pokud se to do půl roku nezlepší, přijďte znovu.“ Udělali mi ultrazvuk — všechno bylo v pořádku, prohmatali mi břicho. Přemluvila jsem je, aby mi vzali krev. Z polikliniky jsem tudíž odcházela uklidněná: není to nic vážného a brzy se to zlepší.

Krevní testy ovšem vyšly špatně. Jaterní enzymy ALT a AST byly pětkrát nad normou. Udělali jsme i rozbor moči. Byla v ní krev.

Lékaři už to nebrali na lehkou váhu a předali mě jiné specialistce. Ta řekla, že jde pravděpodobně o nějakou virovou hepatitidu, kterou jsem si nejspíš přinesla z války. Prý to zjistí a začnou mě léčit.

Jenže test na žloutenku byl negativní.

Příznaky se měnily. Méně mě bolel žaludek, méně se mi točila hlava. Neměla jsem ale vůbec žádnou energii. Začal mi otékat obličej. Pak se mi objevily otoky na prstech rukou a nohou. S obtížemi jsem si sundala prstýnky a pak už jsem si je nedokázala znovu navléct.

Prsty jsem měla jako párky. Začaly mi otékat nohy. Otoky se stále zvětšovaly, zmizela mi linie brady, můj obličej nebyl mým obličejem. Chvíli mi trvalo, než jsem se v zrcadle poznala. Někdy mi začalo bušit srdce — rychle, jako kdybych utíkala. Jindy mě začaly pálit dlaně a chodidla — zrudly a leskly se.

Byla jsem ze všeho vyčerpaná. Měla jsem problém sejít ze schodů. Někdy jsme šli na procházku — na patnáct minut, půl hodiny, a pak jsem byla tak unavená, že jsem se musela vrátit. Přestala jsem spát, i když už to nebylo z bolesti.

Jako by můj mozek zapomněl, jak se usíná. Ležela jsem celé hodiny, snažila se nevzbudit Janu, zírala do stropu a přemýšlela, co to se mnou je.

Jaterní enzymy mi stále stoupaly. V moči jsem pořád měla krev.

Dál jsem chodila po doktorech. Vymýšleli různé varianty, testovali je a přišli s následujícími diagnózami: autoimunitní onemocnění, komplikovaná pyelonefritida, systémové onemocnění. Meduza do toho zapojila lékaře, kterému důvěřovala. Rozhodl se zopakovat testy na virovou hepatitidu. Vyšly negativní.

Když jsem jela z nemocnice domů, napsal mi: „Je možné, že by vás někdo otrávil?“ Odpověděla jsem: „Ne, tak nebezpečná nejsem.“

Řekla jsem to Janě a zasmály jsme se tomu. Řekla na to: „No ano, to je nejjednodušší vysvětlení. Když jsi ruská novinářka, tak co by to bylo jiného než otrava.“

12. prosince jsem znovu byla u lékařky na poliklinice. Nové kolo testů, výsledky byly zase horší, hodnota jaterních enzymů ALT sedmkrát vyšší. Seděli jsme v její ordinaci.

Mlčela, probírala se papíry. Řekla: „Jeleno, jsou už jen dvě možnosti. První je, že antidepresiva, která užíváte, začala působit zcela abnormálně. Jenže prášky jste nedávno změnila a výsledky i krevní obraz přitom máte stejné. Takže je to ta druhá verze. Nechci vás rozrušit, ale někdo vás zřejmě otrávil.“

Zasmála jsem se. Lékařka mlčela. Namítla jsem, že to není možné. Lékařka odpověděla: „Vyloučili jsme všechno ostatní. Je mi líto. Musíte jít na toxikologické oddělení fakultní nemocnice Charité.“

Další tři dny jsem jen ležela a přemýšlela. Už si nepamatuji, o čem. Jana říká, že první den jsem jí tvrdila, že je to nesmysl a že se lékaři spletli, že prostě nedokázali stanovit správnou diagnózu a nechtěli se tím dál zabývat. Pak jsem mlčela. Nakonec jsem kontaktovala Meduzu a začali jsme přemýšlet, co dál.

Abyste si mohli nechat udělat toxinové testy, musíte jít na policii. A to jsem tedy udělala. Z policejní stanice mě poslali do nemocnice. A tam pak policisté přišli. Vyslechli mě i lékaře.

První výslech byl u berlínské kriminální policie a trval devět hodin. Policii zajímalo všechno: na čem jsem pracovala, na čem jsem se chystala pracovat, s kým jsem se stýkala na Ukrajině, s kým jsem se stýkala mezi kolegy. Na 17. a 18. října jsem musela vzpomínat po minutách.

Můj byt a věci zkontrolovali kvůli radiaci. Mě také. Odebrali mi oblečení, které jsem měla na sobě v Mnichově. Policisté prověřili bezpečnost mého bytu. Jeden policista mi řekl: „Proč necháváte v bytě roztažené závěsy? Vždyť by vás mohli zastřelit z balkonu protějšího domu.“

Policisté mi také řekli, že musím dodržovat bezpečnostní pravidla. Jaká? „Najděte si jiný byt. Choďte domů různými cestami. Neobjednávejte si taxi z jedné adresy na druhou, ale vystupujte vždycky o blok dál. Venku choďte se slunečními brýlemi.“ „A to stačí?“ „No, zvýší to vaše šance.“

Policisté neskrývali, že na mě mají zlost. Nedávali to hned a přímo najevo, ale po třetím výslechu se rozpovídali.

Vrchní vyšetřovatel měl přidělenu vraždu bývalého čečenského polního velitele Zelimchana Changošviliho, který byl v roce 2019 zastřelen v parku Tiergarten. Vrah byl díky svědkům a videokamerám rychle dopaden. Pas měl na jméno Vadim Sokolov, ale novináři a policisté zjistili, že se ve skutečnosti jmenuje Vadim Krasikov a že je napojen na FSB.

V Německu byl odsouzen na doživotí za vraždu „na příkaz ruské vlády, neboť byl součástí ruského bezpečnostního aparátu“. Soudce označil vraždu za „státní terorismus“. V roce 2022 Rusko dvakrát požádalo o zařazení Krasikova na výměnný seznam, ale Německo to odmítlo.

O rok dříve týž policista vyšetřoval otravu Petra Verzilova, vydavatele časopisu Mediazona a člena skupiny Pussy Riot. Verzilov byl z Moskvy převezen do nemocnice Charité soukromým letadlem v deliriu a v křečích.

V Berlíně jeho přátelé zjistili, že nemocnice je sledovaná. Policie proto poskytla Verzilovovi ochranu a zahájila vyšetřování. Ale nic se nepodařilo vypátrat. Dokonce se nezjistila ani látka, kterou měl být otráven.

„Proč?“ — „Protože laboratoře se nemůžete zeptat, zda byl člověk otráven. Můžete se zeptat, zda je v organismu taková a taková látka. Jenže toxických látek jsou tisíce. Proto je to tak oblíbený způsob vraždy.“

„Nechápu, proč jste k nám přišla tak pozdě. Měla jste zavolat policii hned, jak se vám ve vlaku udělalo špatně. Čekali bychom vás hned na nádraží.“ — „Jenže mě nenapadlo, že to byla otrava. Ani teď si nejsem jistá.“ — „Proč vás to nenapadlo?“

„Je to něco šíleného. A jsem přece v Evropě.“ — „No a co?“

„Měla jsem pocit, že jsem v bezpečí.“ — „To nás právě děsí. Přijedete sem a máte pocit, že jste na dovolené. Že je to tu jako v ráji. Nikoho ani nenapadne, že si musí dávat pozor. Ale my tu míváme politické atentáty. Pracují tu ruské tajné služby. Vaše bezstarostnost — vaše i vašich kolegů — je zkrátka neuvěřitelná.“

O průběhu policejního vyšetřování jsem nebyla informovaná. 2. dubna mě na novinářské konferenci oslovil šéfredaktor časopisu The Insider Roma Dobrochotov. Vzal si mě stranou. „Leno, mám na tebe osobní otázku. Ale nejdřív ti něco řeknu. S Christem Grozevem z Bellingcatu teď vyšetřujeme sérii otrav v Evropě. Oběťmi jsou ruské novinářky. Chtěl jsem se tě zeptat: Souvisí to, že tak dlouho nepíšeš, s tvým zdravotním stavem?“

A já mu pověděla to, co teď vyprávím vám. Dne 2. května mi berlínská prokuratura poslala dopis, v němž mě informovala, že případ vedený na základě paragrafu o pokusu o vraždu byl odložen. Vyšetřování neodhalilo „žádné indicie“, že by se mě někdo pokoušel zabít. „Dostupné hodnoty krve neposkytují jasné důkazy o otravě.“

Podle lékařů, kteří poskytovali vyšetřovatelům konzultace, je nejpravděpodobnějším vysvětlením toho, co se mi stalo, otrava chlororganickou sloučeninou. Tuto informaci jsem předala policii. A státní zastupitelství 21. července případ znovu otevřelo.

Jak je mi teď? Bolesti, nevolnosti, otoky zmizely. Síla se mi nevrátila. Odešla jsem z redakce Meduzy, protože na služební cesty ještě dlouho nebudu mít ani pomyšlení.

Nyní dokážu pracovat tři hodiny denně. Postupně se ten čas prodlužuje, ale pomalu. Jsou dny, kdy nemůžu dělat nic. Jen ležím a snažím se, abych nepropadala nenávisti vůči sobě samé.

Když jsem psala tento text, snažila jsem se rekonstruovat chronologii a vybavit si všechny důležité detaily. Ale jaké detaily jsou důležité?

Loni v listopadu přijel do Berlína můj přítel. Je to nakladatel — žádný aktivista, novinář nebo politik. Navštívil mě a zhrozil se, v jakém jsem stavu. Ptal se, zda si uvědomuji, že mě někdo mohl otrávit, a zda jsem to řekla lékařům. A já jsem odpověděla, že ne, protože je to nesmysl. A ještě jsem dodala, aby na mě nepřenášel svou paranoiou.

Policistům jsem neřekla pravdu. Nebylo „šílené“ na něco takového pomyslet. Vždyť v době, kdy jsem pracovala v Nové gazetě, byli zabiti čtyři naši zaměstnanci.

Byla jsem na pohřbu Michaila Beketova, novináře z Chimek, který byl mým přítelem. Věděla jsem o vraždách novinářů. Nechtěla jsem si ale připustit, že by mohli zabít i mě.

Znechucení, stud a únava mi bránily, abych o něčem takovém uvažovala. Hnusilo se mi pomyšlení, že existují lidé, kteří mě chtějí zabít. Styděla jsem se o něčem takovém mluvit dokonce i se svými blízkými, natož na policii. A k tomu jsem cítila, jak jsem unavená, jak málo mám sil, že už nemůžu běžet.

Za pár týdnů vyjde moje kniha, ve které vyprávím, jak Rusko dospělo k fašismu. Kniha vyjde v několika jazycích. Policie si myslí, že právě tato kniha mohla být důvodem, proč se mě pokusili zabít. A že lidé, kteří o to pokusili na Ukrajině, se o to v Německu pokusí znovu.

Chci žít. Proto píšu tento text.

A také chci, aby moji kolegové, přátelé, aktivisté a političtí uprchlíci, kteří jsou nyní v zahraničí, byli opatrní. Opatrnější, než jsem byla já. Nejsme a nebudeme v bezpečí, dokud se politický režim v Rusku nezmění.

Naše práce přibližuje jeho konec, a on se proto brání. Pokud se vám náhle udělá špatně, prosím, nezavrhujte verzi otravy a řekněte to lékařům. Bojujte za sebe. Pokud se vám to již stalo, obraťte se na vyšetřovatele z novin The Insider. Hledají ty, kteří se nás snaží zabít.

Z ruského originálu Я хочу жить. Поэтому я пишу этот текст publikovaného v magazínu Meduza přeložila JITKA KOMENDOVÁ.