Hanna Sokolova
Mnozí levičáci na Západě se staví proti dodávkám zbraní na Ukrajinu a vyzývají ke smíru s agresorem. Zároveň ukrajinští levičáci brání svou zemi na frontě.
"Zemřel na předměstí Balaklije v Charkovské oblasti," stojí na nápisu na hrobě nadporučíka Jurije Samojlenka, pohřbeného v Obuchově v Kyjevské oblasti. Na fotografii je zachycen mladý muž se sebevědomým pohledem, bylo mu 34 let.
"Byl to člověk se subkulturním zázemím, z antifašistické komunity. Zároveň byl velmi erudovaný," vzpomíná Jurijův spolubojovník s volacím znakem "Lesyk", který seděl naproti hrobu. - Věřil, že velká válka je nevyhnutelná. Nejprve sloužil v ATO, pak studoval na Univerzitě obrany. Získal vojenskou specializaci a důstojnickou hodnost. Rozhodl se spojit svůj život s armádou."
Když Rusko zahájilo plnohodnotnou válku proti Ukrajině, Samoilenko sloužil v jedné z brigád teritoriální obrany v Kyjevské oblasti. Několik desítek jeho přátel z levicové komunity, včetně Lesyka, vstoupilo do brigády, aby bojovali pod jeho velením. Říkali si "Výbor odporu", neformální skupina levicových bojovníků založená v předvečer invaze. Samojlenko pro ně organizoval vojenský výcvik a plánoval vytvoření samostatné jednotky.
"Byl to pokus shromáždit všechny druhy levicových aktivistů v jedné vojenské jednotce," říká Lesyk. Kvůli byrokratickým překážkám však nebylo možné tuto jednotku zaregistrovat, a tak bojovníci přešli do jiných brigád, kde nadále bojují ve všech částech fronty. "Lesyk" zůstal v obraně teroristů. Jako bojový zdravotník se zúčastnil bojů v Sievierodoněcku, Lysyčansku a Bachmutu.
"Ruský režim má blízko k fašismu"
"V postsovětských zemích málokdy existují politické strany nebo skupiny, které by se daly zařadit mezi levici nebo pravici - všechno je smíšené," uvažuje Lesyk. - "A ukazuje se, že levicové strany, kterým se obvykle říká 'komunistické', byly po 30 let nástupci Komunistické strany Sovětského svazu. Používaly tento název a jeho symboly, ale ve skutečnosti to byly strany s pravicově konzervativním názorem. Proto existuje stereotyp, že levice jsou ruští imperialisté. Pro levici však není nic organičtějšího než překonání imperialismu."
Stejně jako Samojlenko a ostatní jeho soudruzi se Lesyk označuje za bojovníka proti autoritářství, protože zastává levicové názory. "Domnívám se, že naše společnost bude harmoničtější, pokud budeme mít více participativní demokracie, pokud budou rovnoměrněji rozdělovány materiální a kulturní statky. Také si myslím, že historické procesy jsou do značné míry závislé na technologiích, velkých firmách nebo skupinách lidí. Tyto názory lze asi označit za socialistické," vysvětluje Lesyk.
Angažoval se v levicových antifašistických skupinách, organizacích a odborech. Jednou z oblastí činnosti byla pracovní práva prekarizovaných zaměstnanců. "Lesyk souhlasí s tím, že kolem levice existuje mnoho stereotypů. "Například, že ideálem levice je Sovětský svaz, a proto ho moderní levice chce obnovit," říká. - "To ovšem není pravda. V průběhu minulého století to byla právě levice, která poskytla nejhlubší a nejsystematičtější kritiku sovětských experimentů. Abychom měli méně stereotypů, musíme tomu rozumět."
"Lesyk pochází z Kyjeva a v civilním životě pracoval jako inženýr zdravotnické techniky. Na vojnu šel poprvé v roce 2014. Připojil se k dobrovolnické zdravotnické jednotce a evakuoval raněné. Byl vyznamenán Řádem za odvahu třetí třídy. "Na Majdanu a na začátku války jsem posílil své levicové názory. Uvědomil jsem si, že nejde o nějaký lokalizovaný vnitřní konflikt mezi Majdanem a Antimajdanem, který nepřijal novou vládu, ale o novou, otevřenější a agresivnější etapu vpádu ruského imperialismu," vysvětluje Lesyk.
Po roce služby se vrátil do civilního života, ale nadále pracoval jako zdravotnický instruktor na dobrovolnické bázi. Když začala invaze v plném rozsahu, vrátil se do armády. "Ruský režim je krajně pravicový režim. Má velmi blízko k fašismu. Byl jsem si naprosto jistý, že pokud bude Kyjev obsazen, tak nás prostě postřílí, a myslel jsem si, že se zbraní v ruce mám větší šanci. Navíc si myslím, že dějiny z velké části netvoří hrdinové a vůdci, ale obyčejní lidé. Takže by bylo špatné stát stranou," říká Lesyk. Podle něj ukrajinským levicovým bojovníkům od prvních dnů pomáhali jejich kolegové z Evropy. Jedná se o samostatné organizace z Polska, Německa a Španělska. Jejich pomoc shromažďují a armádě předávají zástupci ukrajinské levicové organizace Solidarity Collectives.
"Armáda má své výhody - vím, co mám dělat ve většině situací," uvažuje Lesyk. - "Je pro mě těžké přemýšlet o budoucnosti, ale tak či onak budu muset ovlivňovat změny ve společnosti. Vždyť po vítězství nás čekají nesmírně těžké sociální problémy - nutnost mobilizace k obnově a překonání vylidňování. K tomu potřebujeme program obnovy, který by odpovídal zájmům většiny Ukrajinců, nejen určitých finančních a průmyslových skupin. Aby Ukrajina mohla po válce pokračovat ve své skutečně subjektivní existenci, potřebujeme sociální demokracii," je přesvědčen.
"Udávám tón diskusi mezi západní levicí"
Zda bude mít ukrajinská levice po válce politickou budoucnost, závisí na tom, jak skončí, říká levicový aktivista Taras Bilous. V současné době působí jako styčný důstojník v Charkovské oblasti. "Pokud Ukrajina prohraje nebo bude nucena udělat nějaký bolestivý kompromis, dojde k totálním konfliktům o to, kdo za to může. V této situaci si myslím, že budeme mít jen málo vyhlídek. Koneckonců na Ukrajině jsou lidé zvyklí ze všeho obviňovat levici," říká Taras.
Pochází z Luhanska. "Pocházím z ukrajinskojazyčné, nacionalistické rodiny - tak jsem byl vychován," říká. Po přestěhování za studiem do Kyjeva, protestech na Majdanu a vypuknutí války v roce 2014 se jeho názory začaly měnit od středopravicových k sociálnědemokratickým. "Myslím si, že kapitalismus je nespravedlivý systém a měl by být nahrazen rovnostářštějším a demokratičtějším," vysvětluje Taras své názory. Vstoupil do redakční rady levicového časopisu Spilne a do organizace na ochranu práv pracujících Social Movement.
Kyjevská levicová komunita se připravovala na plnohodnotnou válku, říká Taras. Zúčastnil se jednoho z jejích setkání a rozhodl se připojit k dobrovolnické skupině, která měla pomáhat dobrovolníkům a uprchlíkům. Když však začala invaze, změnil názor. "Trvalo mi to jeden den," říká. - "Jedním z důvodů, proč jsem zpočátku nechtěl sloužit, bylo podezření, že bych nebyl dobrým vojákem. A abych byl upřímný, po roce a půl služby se přikláním k tomu, že jsem. Ale uvědomil jsem si, že prostě nemám na výběr."
Inspirovali ho podobně smýšlející lidé - do války šla celá skupina anarchistů. Jiný kamarád se vrátil z Polska, kde pracoval. Taras se přidal k teroristické obraně, ale později byl převelen k jiné brigádě. Chvíli mu trvalo, než se nechal naverbovat, a tento čas využil k diskusím se západními levičáky, kteří zastávali pacifistické nebo otevřeně proruské postoje. Poskytoval rozhovory, publikoval články a vyvolával diskuse na sociálních sítích.
"Dostal jsem nabídku napsat článek pro Jacobin, známý americký levicový časopis, který zaujímal neadekvátní postoj k válce, a v předvečer invaze publikoval úplné nesmysly. A nabídli mi, abych napsal, jak ukrajinská levice prožívá invazi," vzpomíná rozhořčeně Taras. - "Řekl jsem, že jsem připraven napsat, co si myslím o jejich předchozích publikacích.
Nakonec časopis odmítl jeho článek zveřejnit s tím, že kritika levice je nevhodná. Taras svůj text s názvem "Dopis západní levici z Kyjeva" publikoval v britské publikaci openDemocracy. Poděkoval v něm levičákům, kteří podporují Ukrajince, a obrátil se na "druhou část západní levice" - "na ty, kteří si představovali 'agresi NATO na Ukrajině' a neviděli ruskou agresi", "kteří kritizovali Ukrajinu za neplnění minských dohod a mlčeli o jejich porušování ze strany Ruska a tzv. lidových republik", "kteří zveličovali vliv krajní pravice na Ukrajině, ale nevšímali si krajní pravice v 'lidových republikách' a vyhýbali se kritice Putinovy konzervativní, nacionalistické a autoritářské politiky".
"Mnoho lidí mi začalo psát a děkovat. I moji oponenti uznávali, že jsem do jisté míry udával tón diskusi mezi západní levicí," říká Taras. - "Když se teď ohlédnu zpět, myslím, že pokud jsme mohli někoho přesvědčit, bylo to v prvních měsících. Pak, na podzim loňského roku, jsem si uvědomil, že všichni už mají svůj postoj zformovaný. Je těžší někoho ovlivnit slovy," přiznává Taras. Mnoho západních radikálních levičáků podle něj stále zastává pacifistické nebo proruské názory.
"Povinnost je důležitější než přání"
Pacifismus je výsadou, říká Anna Zjablíková, samozvaná anarchofeministka, která v současné době slouží v Záporožském sektoru jako puškařka a zdravotnice v posádce zdravotnické evakuace. "Můžete být velmi dobrý člověk a dodržovat všechna pravidla, ale ruská raketa vás stejně zasáhne. A pro ně je těžké to pochopit," říká Anna s odkazem na západní levici. - "Odmítají pocit bezmoci tváří v tvář vojenské agresi a schovávají se za pacifismus: 'válka je špatná'. My na Ukrajině také nemáme rádi válku! Nelíbí se nám, že umírají lidé. Nelíbí se mi, že jsem se musel vzdát svých kariérních snů. Ale nemohu se jich vzdát. Nemohu si dovolit schovávat se v pacifismu."
Anna pochází z Charkova. "Ještě na Majdanu jsem se cítila lépe mezi studenty s levicovými názory. Pravicová subkultura je přece o tom, že je blíž ideálu. Protože se mi tato rétorika nelíbila, chtěla jsem něco opačného, a tím se stal anarchismus. A protože jsem žena, chtěla jsem mít svůj hlas, a tak se z toho stal anarchofeminismus," vysvětluje Anna. V létě 2014 se připojila ke squatu, sociálnímu a kulturnímu centru zřízenému v opuštěné budově v centru Charkova. Obývali ho převážně levicoví aktivisté, kteří se tam přestěhovali z okupovaného Donbasu a Krymu.
Když vypukla plná válka, Anna studovala na univerzitě v Belgii tropickou ekologii a biodiverzitu a zabývala se výzkumem netopýrů. Pro Annu však bylo těžké zůstat v zahraničí. Pobouřila ji pacifistická prohlášení některých Evropanů, včetně levičáků, s nimiž měla styky. Proto na konci loňského jara zanechala studia a vrátila se domů.
"Vrátila jsem se, abych se ocitla ve válce. Přicházela jsem pomalu, jako ve vodě. Nejdřív jsem přijela do Lvova. Myslela jsem, že budu mít záchvaty paniky jen ze sirén - strašně jsem se bála. Čekala jsem od sebe velmi málo," přiznává Anna. - "Ale prostě jsem cítila, že je mi na Ukrajině lépe. Pokud zůstanu, budu se muset zapojit do organizovaného odboje." Nějakou dobu byla dobrovolnicí ve Lvově, pak v Charkově. Nakonec se rozhodla přihlásit do jedné z bojových brigád. A to také udělala - nejprve na velitelství, pak ke zdravotnické evakuaci.
Před plnou válkou byla Anna aktivistkou LGBT hnutí, podílela se na organizaci pochodů za rovnoprávnost. Nyní je součástí vojenské komunity LGBT, která čítá asi 300 lidí. Na jaře letošního roku však byla Anna vyloučena z organizačního výboru charkovského Pride, protože nepodpořila veřejné prohlášení jednoho z vůdců hnutí. Ten se vyslovil proti přejmenování ulice v Charkově na počest padlého vojáka a vůdce nacionalistické organizace Frykor Heorhije Tarasenka. Tato organizace brání v Charkově pochodům za rovnoprávnost a podle LGBT aktivistů na ně útočí.
"Mám teď prostě jiný postoj k politice paměti, protože jsem blízko smrti," vysvětluje Anna. - "A abych v ní mohla správně fungovat, potřebuji nějaké pohádky - víru, že až zemřu, bude na mé škole pamětní deska o mně, která hrdinně padla ve válce. A nechci, aby přišli pravičáci a tu desku shodili, protože jsem LGBT. A také nechci, aby LGBT lidé organizovali podobné protesty. Mám ve firmě také jednoho frykorského aktivistu. Když jsem mu řekl, že jsem proti tomuto prohlášení, odpověděl mi: To teď není důležité, důležité je tohle - a ukázal na pracovní mapu naší medroty pro evakuaci raněných. A tak by to mělo být."
Anna se domnívá, že plnohodnotná válka její politické názory neovlivnila. Určitých změn si však všimla sama na sobě. "Povinnost být užitečná v této válce jsem začala považovat za důležitější než své vlastní touhy," říká a vzpomíná, jak v roce 2015 chodila do vojenských odvodních kanceláří, aby "dostala" své kamarády, kteří byli povoláni do služby. "Teď už bych to neudělala," směje se Anna.
"Chápu všechny problémy spojené s odvody. Chápu, že někteří lidé dávají úplatky a někteří jsou povoláni, protože jsou křiví nebo šikmoocí. Ale neznám jiný mechanismus, jak zajistit, aby armáda měla dostatek lidských zdrojů," říká Anna. - "Vidím kolem sebe lidi, kteří nejsou stvořeni pro vojnu. A já nejsem stvořená pro válku. A ti, kteří ke mně přicházejí ve zdravotnických zařízeních. Nechtěli šlápnout na minu, dostat se pod palbu. A nechtěli zemřít. Ale abychom zabránili rozšíření této zóny bolesti a smrti, musíme se vzepřít. A k tomu jsou zapotřebí lidé. To nejsou rakety ani munice. To je něco, co nám nikdo nepošle."