Wayne Price
Na obranu anarchistek a anarchistů, kteří podporují ukrajinský lid, vyvrací Wayne Price mylné domněnky z článku „Britský anarchismus podléhá válečné horečce“ od Alexe Aldera.
Toto je moje reakce na článek British Anarchism Succumbs to War Fever (Britský anarchismus podléhá válečné horečce) od Alexe Aldera, který vyjadřuje zděšení nad tím, že mnozí anarchisté v Británii, východní Evropě i jinde podporují ukrajinskou stranu v její válce s ruským imperialismem. Tento pohled považuje za zradu anarchismu, internacionalismu a antimilitarismu. Já si naopak myslím, že tato solidarita s Ukrajinci je velmi dobrá věc a je zcela v souladu s revolučním anarchismem.
Alder je zděšen tím, že tolik revolučních anarchosocialistů je solidárních s ukrajinským lidem. „Jak je možné, že dnes anarchistické hnutí v Británii (a jinde) podporuje armádu jednoho národa proti druhému, ideologicky ospravedlňuje a materiálně zajišťuje ukrajinské válečné úsilí? (…) Od dlouholetého anarchistického listu Freedom a anarchokomunistické Anarchistické federace (AF) až po anarchistickou ,scénu‘ kolem antifašistických a dalších aktivistických skupin se šíří válečná horečka.“ Z mého pohledu je velmi dobře, že tolik západních anarchistů podporuje ukrajinský lid proti ruskému imperialistickému útoku. Stejně jako většina ukrajinských, ruských a běloruských anarchistů. „Mnoho anarchistů na Ukrajině i v celé východní Evropě se vrhlo na podporu ukrajinského válečného úsilí.“ Alex Alder to považuje za zradu anarchistického internacionalismu a antimilitarismu. Já si to nemyslím.
Pokud se dva otrokáři dostanou do rvačky, lidé milující svobodu se do ní nebudou plést. Je nám jedno, kdo vyhraje. Ale pokud se otrokář popere s otrokem, který se snaží utéct, svobodymilovní lidé podpoří otroka. Pokud jiný otrokář (nepřítel toho, který se pere) hodí po otrokáři palicí nebo nožem, my, kteří milujeme svobodu, budeme otroka stále podporovat a pomůžeme mu utéct. (Metafora nepředstavuje „otroka“ jako ukrajinský stát, ale jako ukrajinský lid).
Nacionalismus a internacionalismus
Alder tvrdí, že podpora Ukrajiny je v rozporu s anarchistickým odporem k nacionalismu. S oblibou cituje dřívější prohlášení britské AF proti nacionalismu: „Jako anarchističtí komunisté jsme vždy vystupovali proti nacionalismu… včetně nacionalismu ,utlačovaných národů‘. Ačkoli jsme proti útlaku, vykořisťování a vyvlastňování na národnostním základě a proti imperialismu a imperialistické válce, odmítáme spadnout do pasti… ztotožnění se s poraženou stranou a oslavování ,odporu‘ – jakkoli ,kriticky‘.“
To je jistě zvláštní prohlášení. Na jedné straně se staví proti národnostnímu útlaku a vykořisťování a imperialistické válce, na druhé straně se odmítá ztotožnit s „outsiderem“, utlačovanými a vykořisťovanými. Proč by se anarchisté, odpůrci veškerého útlaku a vykořisťování, neměli ztotožnit s těmi, kdo jsou méněcenní, a podporovat (ne-li „oslavovat“) lidový odpor?
Jako důvod se uvádí, že národní odpor se odehrává pod ideologickým krytím „nacionalismu“. Zde stojí za to citovat názor velkého italského anarchisty Errica Malatesty (spolupracovníka Bakunina a Kropotkina). V roce 1915 napsal text „Dokud trvá krveprolití“, v němž se postavil proti oběma stranám první světové války a mimo jiné napsal: „Jsme kosmopolité… Ale chápeme, že v zemích, kde vláda a hlavní utlačovatelé jsou cizí národnosti, se otázka svobody a ekonomické emancipace prezentuje pod rouškou nacionalistického boje, a proto sympatizujeme s národními povstáními jako s každým povstáním proti utlačovatelům. V tomto případě, stejně jako ve všech ostatních, jsme s lidem proti vládě… skláníme se před vůlí těch, kterých se to týká.“
Jinými slovy, anarchisté nejsou nacionalisté, ale internacionalisté („kosmopolité“). Přesto uznáváme, že někdy jsou národy utlačovány vládci jiných národů. Například Ukrajinci nejsou vykořisťováni jen jako dělníci (i když třídní konflikt je do toho vždy zapojen). Jsou bombardováni, masakrováni, znásilňováni a mučeni jako Ukrajinci. Jako Ukrajincům jim hrozí, že jejich jazyk bude zakázán ve školách, jejich děti budou unášeny a jejich nezávislost bude zrušena. To je to, co uvedený citát nazývá „útiskem, vykořisťováním a vyvlastňováním na národnostním základě“. Proto mají tendenci vnímat tento konflikt nacionalisticky – což není překvapivé. Jak Malatesta shrnul: „Sympatizujeme proto s národním povstáním… Jsme s lidem proti vládě [invazní vládě cizího státu, W. P.]“.
„Nacionalismus“, proti němuž anarchisté vystupují, není jednoduše totéž co odpor k národnostnímu útlaku. Není to jen touha po tom, aby se vlastní národ mohl sám rozhodnout, jakou bude mít zemi. Je to „národní sebeurčení“ – zahrnující svobodu národa zvolit si, jaký politický systém chce (např. demokratický stát, centralizovaný stát nebo žádný stát [anarchii]) – a jeho svoboda rozhodnout se, jaký ekonomický systém chce (státní socialismus, kapitalismus, libertinský socialismus).
Nacionalismus je spíše jen jedním z navrhovaných programů národního sebeurčení. Předpokládá naprostou jednotu národa, popírá realitu třídních a jiných rozdílů a podporuje vládnoucí třídu a její stát. Anarchisté odmítají nacionalismus, nikoli však cíl národního sebeurčení. V témže článku Malatesta napsal: „Chtěli bychom, aby každá lidská skupina mohla žít v podmínkách, které jí vyhovují, a aby se mohla svobodně spojovat a oddělovat od jiných skupin, jak se jí zlíbí.“ To je anarchismus.
Podobně Michael Bakunin napsal: „Národnost… označuje nezadatelné právo jednotlivců, skupin, sdružení a regionů na vlastní způsob života. A tento způsob života je výsledkem dlouhého historického vývoje. Proto budu vždy hájit věc utlačovaných národností, které bojují za osvobození od útlaku ze strany státu.“ (S odkazem zejména na cizí stát, který danou národnost utlačuje). (Bakunin o anarchismu [S. Dolgoff, Ed.], Black Rose 1980)
Na rozdíl od nacionalistů anarchosocialisté (anarchokomunisté) věří, že všechny země mohou dosáhnout plného sebeurčení pouze prostřednictvím revoluce mezinárodní dělnické třídy a jejích spojenců z řad všech utlačovaných. To zahrnuje ženy, barevné a mimo jiné i obyvatele utlačovaných zemí. Mezitím by anarchisté neměli používat lidový nacionalismus jako záminku k tomu, aby nebyli „s lidem proti [invazní] vládě“.
Ukrajinskému státu se dostává významné podpory ze strany Spojených států a jejich spojenců v NATO. Alder tvrdí: „Podporou Ukrajiny se britští anarchisté ocitli na straně NATO, imperialistické vojenské aliance… Ale místo toho, aby to využili jako příležitost k odmítnutí NATO a uznali, že jde v této konkrétní situaci o pouhou shodu zájmů, anarchisté v Británii ve svém odporu váhají…“
Pokud by to byla pravda, dělali by takoví anarchisté chybu. Je možné pokračovat v opozici vůči NATO, volat po jeho rozpuštění a zároveň uznat, že došlo ke „shodě zájmů“ mezi západním imperialismem a ukrajinským lidem. Jakkoli USA a další imperialistické státy Ukrajincům materiálně pomáhají, jsou to Ukrajinci, kdo skutečně bojuje. Je to ukrajinský lid, kdo je bombardován a masakrován. Za svou nezávislost platí svou krví.
Není tajemstvím, že konkurenční imperialismus podporuje povstání zemí utlačovaných druhým imperiálním státem. Během studené války poskytoval SSSR vojenskou i jinou podporu národům, které se bouřily proti západním impériím v Africe, Asii a Latinské Americe. USA se nechovaly jinak.
Vietnamsko-americká válka byla zrcadlovým obrazem ukrajinsko-ruské války, ale princip byl stejný. USA byly aktivním agresorem, zatímco stalinské Rusko posílalo Vietnamu vojenskou pomoc. Ústředním konfliktem však byl konflikt mezi vzbouřeným vietnamským lidem a imperialistickými Spojenými státy. To, že imperialističtí Rusové poslali pomoc nebo že Vietnamci byli svedeni Ho Či Minovými stalinisty-nacionalisty, nezměnilo základní dynamiku ani oprávněnost solidarity s vietnamským lidem.
Není třeba politicky podporovat NATO. Existuje pouze „shoda zájmů“, a kdyby to vyhovovalo jejich zájmům, zradili by Ukrajince v jediném okamžiku – stejně jako to USA opakovaně udělaly s Kurdy. Ukrajinci však mají plné právo přijímat zbraně a pomoc od NATO. Odněkud musí brát munici a kde jinde? (Podobně ve vietnamsko-americké válce měli Vietnamci plné právo získat zbraně od Sovětského svazu.)
Antifašismus a lidová fronta
Alex Alder chápe, že Putinovo Rusko a Zelenského Ukrajina nejsou totéž. Ačkoli by ani jedno z nich nenazval „fašistickým“, připouští, že Rusko „dosáhlo úrovně autoritářského nacionalismu, vnitřní represe a revanšistického expanzionismu srovnatelné s fašistickými režimy 20. století. Ukrajinský stát lze lépe popsat jako neoliberální, zkorumpovanou demokracii.“ V obou společnostech existují fašistická hnutí, ale odmítá Putinovo tvrzení, že „denacifikuje“ Ukrajinu.
Nepopírá, že je lepší žít v omezené, buržoazní demokracii než v polototalitní diktatuře. Nevěří však v boj za buržoazní demokracii. Cituje Gillese Dauva: „Boj za demokratický stát je nevyhnutelně bojem za upevnění státu, a takový boj zdaleka neochromuje totalitarismus, ale naopak zvyšuje jeho vliv na společnost.“ V této souvislosti se domnívá, že „boj za demokratický stát je nevyhnutelně bojem za upevnění státu“.
Neuvědomuje si, že boj za buržoazně-demokratická práva je také bojem za prvky dělnické demokracie, které existují za kapitalismu: svobodu zakládat odbory, vytvářet radikální politické organizace, argumentovat pro anarchismus a socialismus, vydávat levicovou literaturu, organizovat se za větší svobodu pro ženy a barevné, demonstrovat proti ekologické katastrofě a imperialistickým válkám atd. Neuvědomuje si ani revoluční význam neschopnosti kapitalistického státu dostát svým demokratickým slibům. Boj za demokratické svobody musí chtě nechtě narazit na limity buržoazní zastupitelské demokracie. Pokud se za ně bojuje až do konce, vede to k anarchisticko-socialistické revoluci.
Alder opakovaně přirovnává podporu ukrajinské války k „lidové frontě“. Ve 30. letech 20. století byly lidové fronty politickými aliancemi „dělnických stran“ (socialistů a komunistů) s liberálními a konzervativními prokapitalistickými stranami, které vytvářely vládní koalice. Protože zahrnovaly buržoazní strany, zaručovaly, že vláda nemůže překročit hranice kapitalismu, přestože „dělnické strany“ tvrdily, že se zasazují o určitý druh socialismu. Lidové fronty vznikly v řadě zemí, jednou z nich byla Francie a další Španělsko. Ve Španělsku se po Francově fašistickém vojenském povstání k vládě Lidové fronty připojily i hlavní anarchistické organizace (CNT-FAI). Tehdy i dnes to revoluční anarchisté považovali za katastrofu a předehru k vítězství fašistů.
Ve skutečnosti žádný z anarchistů a žádná z anarchistek, kteří podporují ukrajinskou stranu války, nikdy žádnou lidovou frontu neobhajovali. Zejména na Ukrajině, kde téměř všichni anarchisté podporují válku proti invazi, nikdo nevstoupil do Zelenského strany, nenabádal k hlasování pro Zelenského, nepodporoval jeho stranu, nespojil se s jeho stranou, nezastával pozice ve vládě, a dokonce ani nekandidoval ve volbách na samostatné kandidátce. Ani jiní anarchisté v Británii či jinde nevyzývali ke koalicím s buržoazními stranami.
Pro Aldera a jeho souputníky však pouhá účast ve válce činí z anarchistů kolaboranty s kapitalistickým státem, součást jeho militarismu, de facto lidovou frontu. Jiní anarchisté viděli věci zcela jinak. Například během španělské občanské války ve 30. letech 20. století někteří revoluční anarchisté odsuzovali politiku anarchistického vedení. Stavěli se proti vstupu do Lidové fronty a spolupráci na obnově španělského státu. Požadovali, aby anarchističtí lídři vystoupili z vlády. Nevyzývali však anarchistické dělníky, aby se stáhli z války proti fašistům. Dělníci by takový návrh nepochopili; považovali by ho za kapitulaci před fašismem. (A Ukrajinci by dnes požadavek, aby přestali bojovat, vnímali jako výzvu ke kapitulaci před Ruskem.) Navíc práce ve většině průmyslových odvětví během války znamenala téměř stejnou službu válce jako služba v armádě. Místo toho navrhovali, aby se neúčastnili vlády, ale podíleli se na protifašistickém válečném úsilí s cílem získat nakonec dostatek dělnické třídy k provedení revoluce proti liberálním republikánům i fašistům.
Jednou z takových disidentských anarchistických skupin byla Skupina Přátelé Durrutiho. Ve svém prohášení K nové revoluci (napsaném v roce 1938 Jaimem Baliusem) uvedli: „Nesmí existovat žádná kolaborace s kapitalismem… Třídní boj není překážkou pro to, aby dělníci v současnosti pokračovali v boji na bojištích a pracovali ve válečném průmyslu… Revoluční dělníci nesmějí obsazovat úřednická místa ani se usazovat na ministerstvech. Dokud trvá válka, je kolaborace přípustná – na bojišti, v zákopech, na barikádách a při produktivní práci v týlu…“
Tato strategie vychází z předpokladu, že válka je spravedlivá, v zájmu dělnické třídy a utlačovaných a že cílem anarchistů – ať už krátkodobým, nebo dlouhodobým – je provést revoluci proti státu a kapitálu.
Válka a třídní boj
Alder interpretuje evropský konflikt pouze jako konflikt dvou aspektů, kapitalistické třídy a jejího státu proti dělnické třídě. Jeho přístup odpovídá heslu „Žádná válka, ale třídní válka!“. Většina anarchistů by však v dnešní době kromě proletariátu uznala i další utlačované skupiny. Jsou to ženy, barevní lidé, LGBTQ, neslyšící, Židé, další náboženské menšiny (v závislosti na zemi) a tak dále a tak dále. Jistě, všechny tyto útlaky se překrývají s třídním konfliktem, ale mají také svou vlastní realitu a dynamiku. Máme tedy skandovat: „Žádná válka kromě třídní války a války proti patriarchátu ze strany žen a jejich spojenců, války proti nadvládě bílých ze strany barevných a jejich spojenců, války proti antisemitismu ze strany Židů a jejich spojenců atd. atd.“? Byl by to trapný slogan, ale pro většinu anarchistů to znamená přesně to, když skandují: „No War but Class War!“
Zatímco téměř všichni anarchisté uznávají všechny tyto netřídní (ale s třídním útlakem se překrývající) útlaky jako skutečné, z nějakého důvodu nemalá část z nich odmítá národnostní útlak jako skutečný. Jak jsem již dříve citoval, Bakunin ho bral jako reálný a Malatesta ho bral vážně jako něco, na čem lidem velmi záleží. Přesto mnozí odmítají národní sebeurčení, protože v něm vidí podporu nového státu, což jak je anarchistům jasné, není řešení. Sebeurčení národa však znamená, že si může zvolit vlastní společnost. Mohou se (relativně) svobodně rozhodnout, zda chtějí stát, nebo se spojit s jiným státem, nebo vytvořit federální či centralizovaný stát. Právě teď většina národů není anarchistická. Chtějí svůj vlastní stát. Doufejme, že budou mít příležitost poučit se ze svých chyb. Ale my, kteří věříme ve svobodu, chceme, aby měli vlastní šanci zjistit to sami – Palestinci, Tibeťané, Portorikánci, Jemenci, Západosaharci, Ujgurové, Čečenci, Afroameričané nebo, ano, Ukrajinci.
My, kteří věříme ve svobodu
Pro některé anarchisty a revoluční libertinské socialisty, mezi něž v žádném případě nepatří pouze Alex Alder a britská Anarchistická komunistická skupina, která jeho text propaguje, je podpora Ukrajiny neanarchistická. Stejně jako podpora jakéhokoli národně osvobozeneckého boje. Přesto – k jejich zděšení – mnozí revoluční anarchisté jsou solidární s ukrajinským lidem – navzdory jeho vládě, jeho kapitalistické třídě a podpoře (pro což má své důvody) ze strany amerického imperialismu. To platí jak pro mnoho britských anarchistů, tak pro ukrajinské a východoevropské anarchisty. Tolik anarchistů s nimi nesouhlasí! Také, ačkoli se o tom Alder nezmiňuje, mnoho anarchistů v historii hnutí podporovalo války za národní sebeurčení. Uvedl jsem Bakunina a Malatestu; existuje mnoho dalších příkladů.
My, kteří věříme ve svobodu, neodmítáme obě strany, když se silná imperialistická armáda snaží rozdrtit menší, slabší a chudší zemi. Nejsme neutrální, když se imperialistická diktatura snaží zničit nezávislost, kulturu a národní svobodu nějakého národa. Nehledáme záminky, abychom se mohli distancovat od podpory napadeného lidu. Neupouštíme ani od svého zásadního programu revolučního odporu vůči všem státům a všem kapitalistům. Nepodporujeme ukrajinský stát a jeho vládnoucí třídu. Solidarizujeme však s dělníky, zemědělci a dalšími masami ukrajinského lidu, které statečně vzdorují své opětovné kolonizaci imperiálním ruským státem. Je to součást (nikoliv celek) boje za svobodu, o který jde v anarchismu především.
Otevře vítězství Ukrajiny s jejím současným státem a imperialistickými spojenci možnost větší svobody a demokracie – což povede k větší možnosti anarchisticko-socialistické revoluce? To nelze říci s jistotou. Nemám křišťálovou kouli. Ale porážka ukrajinského lidu Putinovým autoritářským impériem pravděpodobně ještě více ztíží dosažení našich cílů. V každém případě je správné postavit se na stranu větší svobody.
Zdroj: